Návštěvníci galerie Portyč mají možnost se seznámit se zatím známou tvorbou nazývanou urbex. Zejména v západní části Evropy tento průzkum objektů vzniklých lidskou činností, má stále více příznivců. Nejde přitom o muzea či snadno přístupné objekty, ale naopak o objekty, jejichž interiéry lidé běžně nemohou vidět. Fotografové a jejich pomocníci musí překonávat překážky, jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky.

Urbex zapouští stále více kořeny také mezi našimi fotografy. Jedním z nich je pražský fotograf Martin Ketner, jehož tvorbu nyní v dubnu představuje písecká galerie Portyč.

Fotografování opuštěných míst s nostalgickou atmosférou je dnes už celkem populárním uměleckým žánrem. „ Setkala jsem se s ním vlastně úplně náhodou poprvé na výstavě, na kterou jsem byla pozvaná do Prahy na takové jedno opuštěné nádraží. Nevím, jestli to bylo tou atmosférou, zpracováním fotografií, které připomínají zvláštní staré obrazy plné tajemství, které v sobě skrývají. Určitě také přispělo zajímavé povídání s příjemnými lidmi, kteří se okolo fotografování opuštěných staveb pohybují, jako je Martin Ketner," uvedla Ivana Samcová Hejlová, vedoucí galerie Portyč Centra kultury města Písek.

Martin Ketner pozvání vystavovat v Písku přijal a přivezl do Portyče fotoobrazy zachycující opuštěné objekty v Česku, ale také v dalších evropských zemích. S fotoaparátem navštívil Polsko, Slovensko, Německo, Francii a Rakousko.

Urbexáci se občas na stejná místa vracejí a někdy jsou dost zklamáni tím, co zde způsobili vandalové a jak památka dál chátrá. „Správný urbexák nic neodnáší, zkoumáme, jak zde lidé žili, co tam zanechali, hledáme jejich otisky. Někdy jsme překvapeni, že tam je klavír a ptáme se, proč ho tady ten člověk nechal," uvedla na vernisáži v písecké galerii Portyč Jitka Marková.

Přestože Chroby se jako fotograf zpočátku věnoval přírodě a lidem, před časem ho zcela pohltil právě urbex především tím, že do fotografií může promítnout své pocity, ať již stísněné nebo povznášející. Chce dát každé fotografii nějaký příběh a vtisknout do ní, co na tom konkrétním místě cítil. „Každý vstup do objektu je emoce explozí. Nikdy nevíme, co nás uvnitř čeká. A i když dopředu víme, kudy dovnitř, nikdy nemáme stoprocentní jistotu, že to dobře dopadne," říká v jednom z rozhovorů Martin Ketner.