Psychiatrická nemocnice vydala novou knihu o své 128 let trvající historii. Byla první dětskou léčebnou – nemocnicí svého druhu v českých zemích. Představení knihy bylo důvodem pro pozvání hostů, osobností spjaté s léčbou psychických problémů dětí a mládeže i bývalých a současných zaměstnanců. Jako první měli možnost nahlédnout do knihy o 241 stranách s názvem Když se řekne Opařany.

Její autorka, novinářka Martina Řehořová, pro ni objevovala nové skutečnosti. Ač se jí to samotné na začátku zdálo nemožné, dosud ukrytá svědectví odhalila v kronice opařanské filiálky kongregace Školských sester sv. Františka, kterou od roku 1926 vedly řeholnice, jež vyučovaly ve zdejší ústavní škole. Na stejném místě – v archivu kongregace v Praze na Břevnově, měla možnost čerpat z kroniky filiálky Slatiňany. V té chvíli bylo jasné, že nové sepsání historie má svůj opodstatněný základ.

„Starší historie byla samozřejmě mnohem zajímavější, ale co mne osobně nejvíc zaujalo, byla úloha ústavu při osvobozování Opařan. Tady se děly dramatické události," říká autorka knihy, která je její prvotinou.
V archivech bádala několik měsíců, zpracovat pak musela kolem osmi tisíc stran materiálu. Na samotné knize strávila rok a půl. K práci, ale především k primářce a ředitelce nemocnice Ivě Hodkové, se dostala přes řád sv. Lazara Jeruzalémského, jenž nemocnici podporuje.

Kniha nemapuje pouze historické události a běh času ústavu – léčebny a dnes nemocnice, ale prostor věnovala i každému jejímu řediteli. Tento výčet začíná zakladatelem dětské psychiatrie v Opařanech Prokopem Urbanem a končí Ivou Hodkovou, jež se ředitelkou stala v roce 1992, kdy jí bylo pouhých 34 let. 

Život s léčebnou

Popřát knize šťastnou cestu do světa přišel také nestor zdejšího zařízení Josef Kříž (1931), který se do Opařan dostal po svém angažmá pediatra v Litomyšli a Čáslavi.
„Sem jsem přišel v roce 1960 a byl jsem tu až do penze, ale já jsem do ní definitivně odešel až ve svých osmdesáti letech. Poslední roky jsem sice už nepracoval přímo v léčebně, nýbrž jsem jeden den v týdnu vedl ambulanci," říká lékař, jenž patří do skupiny odborníků, kteří v 60. letech v Čechách budovali síť psychiatrických ambulancí.

„S manželkou – stomatoložkou, jsme tenkrát našli inzerát, že nám v Opařanech dají byt, pokud tu budeme pracovat. Tak jsme sem šli, to ještě existoval tak zvaný distribuční systém, takže Jihočeský kraj za nás dal náhrady do distribuce Pardubickému kraji. Pak jsme sem byli na naši žádost přeloženi, pamatuji, že jsme měli i nárok na úhradu stěhování. Ředitelem jsem se stal až po Listopadu, protože jsem měl kádrovou skvrnu – byl jsem totiž skaut a založil v Opařanech středisko, které funguje dodnes. Musel jsem počkat na změnu poměrů, kterých jsem se dočkal až téměř ve svých šedesáti letech. Léčebnu jsem vedl čtyři roky, ale dodnes sem chodím a mám ji rád. Vidím tu velký rozdíl už jenom v tom, že došlo k výraznému snížení počtu lůžek, to znamená ke zlepšení zdravotní péče, která je tak intenzivnější. Se snižováním lůžek začal už můj předchůdce doktor Vojtík a trend stále pokračoval," naznačil běh času svého života. Za jeho aktivního pracovního života byla nemocnice ještě léčebnou, nový status získala k 1. červenci 2013.

Dosud vydané publikace končily rokem 1987, kdy léčebna slavila 100. výročí. Iva Hodková cítila, že za těch bezmála třicet let se toho událo tolik, že si nemocnice zaslouží další pokračování. Nadělili si ho pod stromeček.

„Cítila jsem jako svou morální povinnost na ty předchozí publikace navázat. Teď je to ale už kniha, která se dostává i do knihoven a archivu a já doufám, že dobře poslouží," věří ředitelka, která stále cítí, že psychiatrie neměla a nemá na růžích ustláno. „Teď už se ale blýská na dobré nové časy a my to už dva roky pociťujeme. Předpokládám, že při transformaci psychiatrické péče zažijí především pacienti ve své nemoci i příjemné chvíle."