Zmapovanou má ale také historii samotného města. Dokumentární film o něm doplnila komentářem. Kromě toho je i místopředsedkyní občanského sdružení KreBul, které vzniklo v roce 2007.

Co vedlo k tomu, že jste se rozhodla pátrat po událostech pochodu smrti a těch, které jej přežily?
Jednak to bylo poznání paní Tenglerové, která bydlela ve Volarech. Často jsme se setkávaly, a to už v mých junáckých letech. A protože jsem byla zvídavé dítě, ptala jsem se jí, proč jsou ve Volarech dva hřbitovy. Tenkrát mi ještě řekla, že to není pohádka pro děti a není ten správný čas, aby mi o tom něco řekla. Okolo roku 1955 ale za mnou sama přišla a vyprávěla mi o těch hrůzách. O tom, jak se dostala do koncentračního tábora a jak to tam probíhalo. Paní Tenglerová je jedna z hlavních žen mé knihy. Neméně důležitá je i paní Dindová, která byla poslední žijící ženou z tohoto našeho pochodu smrti.

Jak těžké bylo pro vás osobní setkání s přeživšími?
Nedá se říct, že by to bylo těžké. Od roku 1946 uctíváme každý rok památku těchto žen, takže jsem se poměrně často setkávala s těmi, které přežily. Jezdila jsem za nimi a měla možnost je zpovídat. Údaje se ale dost lišily, například v tom, kudy pochod šel, počty obětí a podobně. Ty nejsprávnější přišly až docela pozdě, a to v devadesátých letech minulého století, kdy jsme se k nim dostali díky panu Bernardu Robinsonovi. Přivezl nám materiály z amerických archivů. A co se týče mých pocitů? Po první výpovědí paní Tenglerové jsem dvě noci nespala. Na líčení toho, jak si pro její rodinu v roce 1939 přišlo gestapo, se nedalo zapomenout. Její maminka nebyla schopna transportu, a tak ji zastřelili. Ve vagonu jí zase v náručí zemřela kamarádka. Nejen tyto hrůzy mne přiměly k tomu, dát to všechno dohromady, aby se na to jen tak nezapomnělo. Z učebnic dějepisu se podle mě totiž vytrácely. Mladá generace by měla vědět, co byla válka.

Kdy jste se pustila do sepsání těchto událostí?
To také přišlo docela pozdě. Myslela jsem, že by se jich mohl chopit některý z prachatických historiků. Nic se ale dlouhou dobu nedělo. Navíc naše generace stárne a pomalu odchází. Po nás by to už nikdo dohromady nedal, těžko by se hledaly podklady, a to byl hlavní impuls, proč jsem se do sepsání publikací pustila.
Přes Volary přešla smrt je rozšířené vydání původní knihy. Čekala jste, že bude mít tato publikace takový ohlas?
Opravdu nečekala. Říkala jsem si, že starší generace o tom ví a nebude mít o knihu zájem. Jak se ale ukázalo, mýlila jsem se. Dříve narození měli a mají o ni zájem. Navíc, když jsem měla po první vydané publikaci další výpovědi, byla by škoda, kdyby se o nich nedozvěděli čtenáři. A tak vzniklo rozšířené vydání. Dokonce bych měla materiál i pro třetí knihu, zatím se ale na ní nechystám. Možná se jí někdy v budoucnu chytne můj nástupce, kterého jsem našla ve svém vnukovi Zdeňkovi. Ten mi pomáhal také při sestavování těchto dvou publikací. Kromě sponzorů i po finanční stránce.

Pro děti školou povinné pořádáte besedy. Jak na zmíněné události reagují?
Ano, jezdíme na besedy, a to nejen po Česku. Byli jsme i v Německu. Pamatuji si na učitelku, která měla hrozný strach, že experti třídy nevydrží sedět a budou vyrušovat. To se ale nestalo, všichni seděli jak přibití. A tak to bývá na všech besedách. Jinde jsme také chtěli promítat film o osvobození Volar, exhumaci a pohřbívání padlých žen. Zpočátku jsme měli problém, učitelé nám to nechtěli dovolit. Nakonec se nám je podařilo přemluvit a po počátečních výhradách měl i tento film velký úspěch. Myslím si, že je důležité dětem připomínat, jak to ve světě vypadalo. Aby se to už nevrátilo.

Jste i místopředsedkyní občanského sdružení KreBul. Co tato funkce obnáší?
Na chodu občanského sdružení má největší podíl vnuk. Sdružení vzniklo hlavně proto, abychom přes něj mohli získávat dotace a granty na naše aktivity. Já pak pomáhám především při různých konferencích. Pod hlavičkou občanského sdružení se konají rovněž zmíněné besedy.

Co vás nejvíce zaměstnává v současné době?
Všechny materiály, co mám, mne vnuci přemluvili přepsat do počítače (smích). Takže to mne zaměstnává nejvíce. Léta se ale také zajímám o historii Volar, ke které patří i pochod smrti.

Zmínila jste se o historii Volar, k níž máte mnoho materiálů. Nepřemýšlela jste o tom, že byste se stala kronikářkou?
Je pravda, že mě už lanařil pan Petrášek. S mým druhým synem jsme totiž dělali ještě něco jiného. Byl to vlastně náš první počin, při kterém jsme natočili film o historii Volar. Pokud bych se ale stala kronikářkou, neměla bych čas na svou práci a proto jsem s tím nesouhlasila. Kromě toho také ráda fotografuji a na to všechno by mi pak už nezbýval volný čas.

Jaroslava Krejsová: Narodila se v lednu roku 1937 v šumavské vesničce Nový Dvůr. V roce 1946 se s rodiči přestěhovala do Volar. Po ukončení základní školy vystudovala Obchodní školu ve Vimperku. Poté pracovala jako technicko-hospodářský pracovník v Dřevařských závodech ve Volarech. O osudy žen   pochodu smrti se prakticky začala zajímat od roku 1955. Od té doby se setkala s minimálně pěti přeživšími. Kromě jiného je také autorkou komentáře k dokumentárnímu filmu o městě s názvem „Volary – z historie po současnost“. Je matkou dvou dětí, v současné době má také čtyři vnoučata.