Dnes čtyřiačtyřicetiletý rodák z Hluboké měl o svém povolání jasno už od dětství. „Když jsem byl malý, tak jsem říkal, že půjdu buď na kuchaře, nebo na zloděje, protože ti se mají nejlíp," vzpomíná s úsměvem. Kuchařský talent se u něj začal projevovat velice brzy, zhruba v deseti letech již dokázal sám uvařit kompletní jídlo, 
a tak nikdy ani nepřemýšlel 
o jiné profesi.

Vyučil se v Českých Budějovicích, kde ale musel nejprve zvládnout úplné základy. „V prvním ročníku jsme vlastně jen uklízeli po starších kuchařích a dělali přípravy, to znamená krájení, loupání, škrábání surovin. Na plotnu jsme si ani nesáhli. To jsem myslel, že skončím, protože takhle jsem si to nepředstavoval, ale ve druhém ročníku už jsme se začali učit základní omáčky a pak to šlo postupně dál," popisuje.

Již při škole získal Jiří Remiáš praxi v prestižním hotelu Gomel (dnešní Clarion) 
v Českých Budějovicích a po vojně nastoupil do krumlovského hotelu Růže. Tam se naplno projevilo, jak náročné povolání si zvolil. „Pokud chce člověk dělat svou profesi dobře a dostat se ke špičce, obnáší to vždy tvrdou práci. A kuchařina není jednoduchá ani po fyzické ani po psychické stránce. Dostáváte se do stresujících situací, zároveň musíte být psycholog při jednání s ostatními lidmi 
v kuchyni a také s hosty. Každý host je jiný a je potřeba se mu přizpůsobit," říká.

Při práci v hotelu Růže, kam jezdí turisté z celého světa, se tak musel zajímat 
o všechny národní kuchyně. Bylo nutné zjistit, co si který zákazník přeje a udělat vše proto, aby byl spokojený 
a zase se vrátil. „Když cizinec přijede do Čech, samozřejmě chce ochutnat české jídlo, ale nemůžete mu jej dávat pět dní v kuse. Kuchař v mezinárodním hotelu musí umět uvařit i něco jiného," dodává Jiří Remiáš.

Připomíná také, že kuchař se celý život učí. Základní postupy a techniky jako vaření, pečení, dušení a smažení jsou sice již dávno vymyšlené, ale obor se stále mění. Přicházejí nové trendy nebo se do kuchyní vrací zapomenuté recepty. Jiří Remiáš si myslí, že kuchař musí být pružný 
a vnímat vše kolem sebe.

V hotelu Růže vařil klasickou mezinárodní kuchyni, ale podnik se samozřejmě snažil i o nějakou zvláštnost, která by přitahovala zákazníky. V Krumlově se inspirovali historií města. „Připomínali jsme Petra Voka a středověk. Vymýšleli jsme rožmberské hostiny z regionálních surovin a s odkazem na českou kulturu. Často jsme vyhledávali staré recepty, studovali historické kuchařky, spolupracovali jsme i s kastelánem zámku. Nemohli jsme ale vařit přesně podle těch starých receptů, to by dneska nikdo nejedl, byly to samé kaše 
a huspeniny, na dnešní dobu nevábné věci. Takže jsme zároveň jídla modernizovali," vzpomíná Jiří Remiáš.

Po letech v krumlovském hotelu jej oslovili lidé, kteří začali v Hluboké nad Vltavou budovat mezinárodní školu. Jiří Remiáš nad nabídkou nejprve váhal. „Vůbec se mi sem nechtělo, protože jsem měl takovou představu, že do školství půjdu až na důchod. Vzpomněl jsem si na vlastní nepříjemné zážitky ze školní kuchyně a myslel jsem si, že tu nebude prostor pro kreativitu a že tu budou hodně omezené možnosti. Zjistil jsem ale, že práce ve zdejší kuchyni se bude podobat hotelovému provozu, protože se bude vařit pro studenty z celého světa. Nakonec jsem pomohl s rozjezdem kuchyně 
a ta práce mě natolik bavila, že jsem zůstal a hotely úplně opustil," vysvětluje.

Vaření v Townshend International School se podle něj opravdu v mnohém podobá hotelům, ale provoz je klidnější. „Hotely stojí na tvrdém byznysu, musí být dravé, zatímco ve škole je takové domácí prostředí. Navíc tu můžete improvizovat, jídlo nemusí pokaždé vypadat a chutnat stejně a když vám zrovna chybí nějaká surovina, není to takový problém a prostě změníte jídelníček," říká Jiří Remiáš.

Townshend International School je škola internátního typu, takže zdejší kuchyně vaří snídaně, obědy i večeře. Jiří Remiáš plánuje jídelníček zhruba na dva týdny dopředu. „To je trochu můj hrob, protože na rozdíl od hotelu tady máme deset měsíců stále stejné strávníky a je tak těžší vymyslet pro ně atraktivní jídelníček. Já nemám rád, když je jídlo pořád stejné, když se každou středu vaří něco sladkého a každý pátek smaží řízek, takže se snažím, aby to nebylo fádní. Při plánování přemýšlím, co už jsme dlouhou nevařili, a to pak zařazuji," popisuje.

Když nápady dojdou, otevře některou z mnoha kuchařských knih a čas od času vyzkouší něco úplně nového. Pokud se pokrm osvědčí, stane se trvalou součástí jídelníčku, pokud ne, Jiří Remiáš se k němu už nevrací.

Školu navštěvují studenti prakticky z celého světa, je tedy poměrně obtížné trefit se všem do chuti. „Výhodou je, že se jedná o mladé lidi, takže hamburgery, hranolky, plněné tortilly nebo burrita jsou sázkou na jistotu. Není ale samozřejmě možné vařit jim jen to. Naštěstí jsou zvyklí také na ovoce, zeleninu, ryby, což nám dost usnadňuje práci," komentuje Jiří Remiáš.

Protože se snaží vyjít vstříc všem, často dělá podle svých slov jídlo jako lego. Připraví jednotlivé části pokrmu 
a každý student si může říct, co chce do své porce. Někdo tak vynechá maso, jiný brambory. Na jídelníčku se objevují i typicky česká jídla, ale v odlehčené verzi. „Svíčkovou či guláše nezahušťujeme moukou, místo bramborových knedlíků uděláme raději gnocchi, když chceme péct vepřové, zvolíme místo bůčku kotletu a ještě ji třeba naložíme po toskánsku. Prolínají se tedy vlivy různých kuchyní," připomíná.

Školní kuchyně vydává denně asi 60 snídaní, 170 obědů a 80 večeří. Práce začíná 
v půl sedmé ráno a končí v sedm večer. „Je to samozřejmě mnohdy náročné a fyzicky těžké, lidské tělo není stavěné na to, aby bylo tak dlouho na nohou. Někdy se naběháme hodně, jindy ale děláme jednodušší jídlo, tak si odpočineme," říká Jiří Remiáš.

Vždy také sleduje, zda studentům chutnalo. „Oni si nikdy nestěžují, ale poznáme to na talířích. Když nám je vracejí prázdné, mělo jídlo úspěch a naopak," vysvětluje. Výjimkou je snad jenom období zkoušek, kdy jsou studenti nervóznější, roztěkaní a obvykle nemají ani chuť k jídlu.

Přestože měl nejprve ze školní kuchyně obavy, je tedy nyní Jiří Remiáš velmi spokojený. „Baví mě to a naplňuje. Navíc se tu pořád něco děje, studenti mají různé programy, slaví svoje svátky a vaří národní jídla, takže jsem se tu i spoustu věcí naučil. Někteří lidé se mě ptají, jestli už toho v kuchyni nemám dost, ale já si neumím představit, že bych dělal něco jiného," uzavírá.