S Jaroslavou Grusovou, Andreou Vitoušovou a Janou Tampírovou jsem se sešla v devět hodin ráno v jejich kanceláři. Ony tu byly už od sedmi hodin a připravovaly takzvaný velký okruh. Chtěly mi ukázat různé podoby své práce. S usměvavými ženami spíše křehčího vzezření záhy míříme po Lannově třídě k nádraží.

„Na nádraží je to jistota. Tam vždycky někoho potkáme. Neseme s sebou jídlo. Oblečení ne. To už jsme rozdávaly brzy ráno těm, kteří o něj mají opravdu zájem a přišli na předem domluvené místo. Bohužel těch, kteří to dneska zvládli, nebylo moc," říká Jaroslava Grusová.

Přímo naproti nádraží potkáváme dva muže, kteří působí celkem střízlivě. Jsou sdílní. Ptáme se jich na jejich zdraví a situaci. Ten hovornější slibuje, že zajde k lékaři, ale příliš přesvědčivě nepůsobí. Naštěstí jsou na tom zdravotně zatím celkem dobře. Vyptáváme se i na ostatní.

Jsme rády, že nepřibyla žádná zpráva o úmrtí. Cestou na nádraží jsem se totiž dozvěděla o dvou nedávných smutných koncích. „Jeden muž, který zemřel, byl ale už dlouhodobě hodně nemocný. Na to, v jakém byl stavu, to zvládl hodně dlouho," přijímá smířeně smutnou zprávu Jana Tampírová.

Útočiště bezdomovců.Z nádraží odjíždíme autobusem MHD na sídliště Šumava. Cestou se vyptávám na podrobnosti terénní práce s lidmi bez domova. Nejvíc jsem zvědavá na pravděpodobnost návratu z ulice do běžného života a do pracovního procesu. To, co slyším, ve mně vzbuzuje vlnu beznaděje, která se dnes bude vracet ještě několikrát.

Na sídlišti nás překvapuje, že nikoho z klientů nepotkáváme. Pracovnice mi trochu provinile slibují návštěvu míst, která jsou vzdálenější od zástavby  a kde prý další „bezdomáče" potkáme určitě.  Cestou čteme pro nás absurdní inzerát. Ztratil se totiž yorkšírský teriér a majitelka psa vypsala astronomickou odměnu padesát tisíc korun pro nálezce, který jí čtyřnohého kamaráda v pořádku vrátí.  Nikomu nenáleží soudit jiné, jen, viděno prizmatem života na ulici, inzerát působí jako špatný vtip.

Ze sídliště jsme zamířily k řece, abychom nahlédly pod most. Jdeme na jistotu. Je tu několik „pelíšků" z dek a spacáků. Jsou docela úhledně ustlané a jejich množství dokazuje, že pod mostem se  přespává dobře. Potkáváme tu ale jen jednoho klienta. Blíží se poledne a on jediný usoudil, že není důvod vstávat.

Přestože ho trojice žen opatrně budí a vyptává se na jeho aktuální situaci, nezlobí se. Neodmítá ani focení, jen obličej schovává pod deku. Ukradli mu prý občanský průkaz a určitě si velmi brzy obstará nový. Bohužel jsou jeho slova ještě o něco méně důvěryhodná než tvrzení jeho „kolegy" z nádraží. Malý balíček s jídlem ale dostane i bez občanského průkazu a podmínkou obdarování jídlem není naštěstí ani pravdomluvnost.

Hary, na fotografii vlevo je bývalý voják. A vojenský pořádek má nejspíš v krvi. Jeho příbytek, který mu nahradil domov, je totiž dokonale uklizený.Odsud míříme na druhý  břeh Vltavy. Pracovnice charity se začínají potutelně usmívat a slibují, že teď něco uvidím. Tedy pokud bude Hary „doma" a v dobré náladě. Je to prý bývalý voják a ne vždy má z návštěvy radost. Když se blížíme k úhledně upravenému příbytku, který spíše připomíná zahrádkářskou chatku než útočiště pro bezdomovce, přestávám rozumět úplně.

Navíc máme štěstí a zastihujeme Haryho  se dvěma kamarády v dobrém rozmaru. Dokonce nás nevyhání, když opatrně strkáme do jeho ukázkově uklizeného příbytku nos. Po chvilce rozšafného rozhovoru je dovoleno i focení. Zažily jsme nejveselejší chvíli celého dne.

Zpátky do reality mě ale vrací zpáteční cesta a povídání o počtu klientů, kteří se z ulice dokázali vrátit. „Pokud někdo zůstane venku déle než tři měsíce, je šance na návrat velmi malá," vysvětluje mi Jaroslava, která ví, že má mít radost z maličkostí.