Pan Č. v ní žaloval Českou advokátní komoru (ČAK). Městský soud tehdy uzavřel, že stěžovatel je nemajetný, ale osvobození od poplatků mu nepřiznal, protože dospěl k závěru, že stěžovatel institutu osvobození zneužívá. Poukázal na „typický" průběh jeho řízení.  Nejprve žádá ČAK o určení advokáta, s podmínkami určení však nesouhlasí a odmítá s určeným advokátem spolupracovat více, než uzná sám za vhodné; komora určení advokáta proto zruší. Proti tomuto rozhodnutí vzápětí pan Č. žaluje, podává nejrůznější návrhy, napadá místní příslušnost soudu,  zpochybňuje doručení písemností navzdory tomu, že je následně obdržel, atd.

Městský soud porovnal několik posledních žalob pana Č. a dospěl k závěru, že žalobci nejde o věc samu a hájení jeho práv, ale o úsilí o jakousi formální procesní čistotu, k jejímuž nastolení žalobce využívá jakýchkoli procesních prostředků, což je dle městského soudu v rozporu se smyslem soudního řízení, a o samotné vedení sporu s ustoupením původního smyslu vedení pře. Za takovéto situace městský soud považoval za spravedlivé, aby žalobce vedl řízení s vědomím existence nákladů řízení.

Pan Č. si stěžuje, že toto usnesení městského soudu je dle jeho názoru nezákonné.  Soudu vytýká, že o jeho žalobě nesprávně hovoří v minulém čase. Rovněž prý neměl hodnotit racionálnost jednotlivých úkonů stěžovatele před ČAK a správními soudy. Je přesvědčen, že není jeho povinností respektovat rozhodnutí správních soudů v jiné věci, natož je chápat. Zastává názor, že v dalších věcech mohou soudy postupovat jinak.

Domnívá se, že mu nelze klást k tíži to, že podává opravné prostředky. Údaj o stovkách nevyřízených jeho věcí svědčí dle jeho mínění o nízké úrovni správní činnosti žalované. Závěry městského soudu o tom, že odmítá přistoupit na podmínky stanovené rozhodnutím ČAK o určení advokáta, stěžovatel považuje za absurdní, neboť to popírá jeho právo podat žalobu. Vinou městského soudu prý dochází k nesprávnému doručování, a on má právo si na takovýto nesprávný postup stěžovat. Stěžovatel je přesvědčen, že rovněž má právo nesouhlasit s tím, aby ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, přičemž není jeho povinností se nařízeného jednání účastnit a vzhledem k jeho majetkové situaci má právo na to, aby mu byl ustanoven zástupce pro jednání.

NSS odkázal na svá předcházející rozhodnutí zabývající se přiznáváním osvobození stěžovatele od soudních poplatků.  Loni 29. 6. 2011 mj. uvedl: Tvrdí-li stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady patří i prostředky vynaloženéna samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu v hmotné nouzi značné, NSS musí poukázat na to, že Městský soud v Praze mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by nedoložil svou nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv, které ústí v zjevnou neúspěšnost návrhu… Komunikace se soudem proto může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž. NSS vykazuje od roku 2006 celkem 213 stěžovatelových kauz., Stěžovatel si komunikaci se správními soudy „usnadňuje" zasíláním „souborných podání", kdy do jedné obálky dá desítky různých podání vztahující se k různým řízením, často navícfakticky adresovaným i jiným soudům (učinil tak i v posuzované věci, kdy kasační stížnost proti usnesení městského soudu byla vložena do jedné obálky spolu s třiceti jinými podáními). Jeho majetková situace mu tedy nebrání komunikovat se správními soudy, potažmo s jinými orgány veřejné moci. Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Městský soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele. Vážil také, zda žalobce neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem." Proti tomuto rozsudku NSS podal pan Č. ústavní stížnost, jež byla odmítnuta loni 1. listopadu.

Letos 17. ledna NSS v jiné žalobě za účasti P. Č. proti rozhodnutím ČAK uvedl, že „tytospory přitom takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků.

Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.  Takovou povahu však předmětný spor nemá."

Vzhledem k jeho procesní aktivitě v každém řízení a k neúměrnému nárůstu počtu jím vedených řízení je na místě podle NSS zvážit, jestli jeho počínání v případě žalob vůči ČAK týkající se určování a zprošťování advokátů je smysluplné a jestli je vedeno snahou domoci se ochrany stěžovatelových veřejných subjektivních práv před nezákonným postupem žalované, nebo jen snahou stěžovatele vést „spor pro spor", řekl NSS.

Stěžovatel nepochybně má právo bránit se krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana práv musí být smysluplná v tom směru, aby byla efektivní a sloužila k racionální změně jeho právní sféry. Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu žalované nebo správního soudu, ačkoli mu tímto úkonem bylo materiálně vyhověno,  nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti

počínání stěžovatele v řízení před žalovanou nebo před správním soudem. Soudní přezkum

a řízení o kasační stížnosti má sloužit k účinnému domáhání se obrany před nezákonným

rozhodnutím správního orgánu, resp. správního soudu, a k nápravě takového stavu. Takovou

efektivní a smysluplnou obranu veřejných subjektivních práv však podle NSS nepředstavuje postup stěžovatele, který po ČAK požaduje určení advokáta pro zastupování,  proti vyhovujícímu rozhodnutí podává žalobu, přičemž vůči jakémukoli rozhodnutí správního soudu brojí opravnými prostředky.

Pokud stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví, že se jednání nebude z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to o smysluplném uplatňování práva.

NSS se vypořádal i s dalšími námitkami pana Č. a jeho kasační stížnost zamítl.

Nepochybně však bude brzy následovat další…