Test Deníku: Cyklista je v Českých Budějovicích nejrychlejší

Nejrychlejším prostředkem pro přepravu po městě je kolo. Auto naopak prohrává na celé čáře. To je výsledek testu Deníku, který  redaktoři provedli včera v ranní špičce.

Dopravní situace v krajské metropoli totiž vyvolává pořád silné emoce. Město je rozkopané, zácpy jsou na denním pořádku a parkování je velkým problémem.   Ačkoli se radnice snaží přesvědčit obyvatele, aby auta nechali doma a využívali služeb městské hromadné dopravy, rychlá a pohodlná varianta to podle mnohých není.

Porovnali jsme proto různé možnosti dopravy, abychom zjistili, jaká z nich je nejrychlejší. Za soupeře jsme vybrali  řidiče auta, motocyklistu, cyklistku a pěšího, který se svezl MHD.  Vyrazili ze Suchovrbenského náměstí, povinnou zastávkou byla pošta v Nádražní ulici, kde se každý  musel deset minut zdržet, a cílem jsme určili centrální náměstí.

„Volila jsem trasu, abych se vyhnula provozu, čímž jsem si ušetřila spoustu nervů, které běžně zažívám při řízení auta.  Plusem je i to, že se na kole dopravíte přímo na místo, nemusíte hledat parkování nebo čekat na autobus. Ale cyklisté ve městě rozhodně hýčkaní ne᠆jsou, v centru chybí vyhrazené pruhy a přejezdy pro cyklisty," shrnuje své dojmy redaktorka Daniela Procházková.

Pěší přesun se zdá být nejpomalejší, ve špičce ale spolupra᠆covník Deníku Tadeáš Nový dorazil do cíle dříve než řidič auta. „Úsek, který jsem absolvoval v autobuse MHD byl sice nejpohodlnější, alespoň chvíli jsem nemokl, ale pěší úsek mi byl rozhodně příjemnější," přiznal Nový. „Ztráta několika minut se mi nezdá dramatická, ukázal jsem, že i pěšky a s pomocí MHD je možné přijít včas," pousmál se.

1. Cyklista

V 7.45 sedám na kolo a vyrážím ze Suchovrbenského náměstí. V parčíku jedu po chodníku, ačkoli bych měla kolo vést. Jakmile přejedu Dobrovodský potok a třídu Čsl. legií, využívám asi 50 metrů dlouhou cyklostezku, lépe řečeno pruh na chodníku podél Ledenické ulice. Přechod přes Ledenickou je zároveň řešený i jako přejezd pro cyklisty, což mě těší, protože nemusím sesedat z kola. Nutno ovšem podotknout, že na krajskou metropoli je takových přejezdů zoufale málo.

Pokračuji ulicí E. Beneše, která je souběžná s Dobrovodskou, ale mnohem měně frekventovaná. Dostávám se k lávce přes trať, díkybohu za ni, protože je to fajn zkratka stranou od automobilové dopravy. Má to ale háček, lávka a následně i podchod pod tratí a cesta k přechodu přes Nádražní ulici je oficiálně chodník. Porušuji pravidla, protože kolo nevedu, a jedu. Ostatně, cyklisté tu sesedávají z kola jen v případě, že u Nádražní stojí policisté a rozdávají napomenutí.

K poště se musím dostat po Nádražní. Cítím se za plného provozu vedle aut dost nepříjemně, navíc je  déšť a u krajnice mám strach z velkých kaluží. Na poště jsem v 7.54 jako první. O deset minut později vyrážím k přechodu přes Nádražní a po Lannově třídě šlapu pohodlně až Na Sady. Zebru poslušně převedu a pak se pomalu kodrcám po kluzkých dlažebních kostkách Kanovnickou ulicí. Podél kostela svatého Mikuláše musím jít pěšky, je tu totiž jednosměrka a chodník je plný lidí. Přejíždím náměstí a v cíli jsem v 8.13. Sice promočená, ale jako první.

2. Motocyklista

Je 7.45 a já startuji svůj motocykl. Vyjíždím ze Suchovrbenského náměstí  a hned odbočuji do ulice Ledenická. Samozřejmě dodržuji předpisy, víc mi ani můj motocykl nedovolí. Jedu opatrně, v cestě mám obrovské kaluže vody ve vyjetých kolejích na silnici. V ulici V Hluboké cestě jedu opravdu pomalu, jelikož tam jsou nepříjemné zatáčky, ve kterých stojí voda. Přijíždím na stopku, kde už je kolona aut. Poprvé využívám výhod malého motocyklu a auta předjíždím u krajnice.

Přejedu lávku v ulici J. Masaryka a následně odbočuji do ulice U Dráhy. Lávka přes železnici byla před pár lety zrekonstruována, tudíž tam není problém s dvousměrným provozem. V ulici K. V. Raise už  čeká dlouhá kolona aut. Pět aut se mi opět daří objet, ale další řidiči schválně stojí co nejblíže chodníku. Čekám tedy, až nám padne zelená a já můžu jet dál. Najíždím na Novohradskou ulici, úspěšně přejíždím železniční přejezd a plynule pokračuji až na světelnou křižovatku k Mánesově. Po Nádražní pokračuji k poště. U pošty parkuji v 8:00.

V 8:10 vyjíždím na křižovatku u viaduktu, následně odbočuji na Rudolfovskou a pokračuji až na křižovatku Na Sadech. Bohužel mám smůlu na „červenou vlnu". Červená mi svítí i na křižovatce Na Sadech – Kanovnická a Na Sadech – Žižkova třída. Když se konečně dočkávám zelené  na semaforu, odbočuji vpravo a ulicí Karla IV. přijíždím na mokré kluzké kostky na  náměstí. V čase 8:17 jako druhý.

3. Pěší + MHD

Patnáct minut před osmou vyrážím na autobusovou zastávku na Suchovrbenském náměstí. Devětatřicítka má malé zpoždění a tak moknu, i když mi sluchátka v uších čekání trochu zpříjemňují. Za třináct korun kupuji lístek a poctivě ho značím hned po nástupu. Stále prší. V autobuse je vydýchaný vzduch a okna jsou zamlžená. Při nástupu se nadýchám výfukových plynů a zdá se, že i postarší autobus toho má dost. Na nádraží dojíždím plynule, oproti kolegům mám výhodu, že projedu pod viaduktem a říkám si, že snad jen Daniela, která mokne na bicyklu, bude u pošty dříve než já. Vystoupím na nádraží a lačně polykám čerstvý vzduch, byť nezapomínám na vychování gentlemana a pouštím mladou slečnu z busu první.

V podchodu pod Nádražní ulicí jsem na chvíli skryt před nepříjemným poprcháváním, ale poslední metry k poště jdu zase zahalen kapucí. U pošty jsem v 8.02, poslední ze všech! Desetiminutové čekání trávím důkladným zkoumáním promočených nohou, ale pořád jsem na tom lépe než motorkář nebo cyklistka.

Po deseti minutách vyrážím pěšky přes Lanovku. Hodiny ukazují 8.12. Stále moknu, ale déšť pomalu ustává. K redakci přicházím v 8.22 a kolo i motorka už na náměstí dávno stojí. I když jsem se o výsledku nijak nepřesvědčil, automaticky mířím do květinářství a za fantastických devět korun kupuji cyklistce Daniele žlutou růži, ona zcela jistě vyhrála. Mám alespoň škodolibou radost, že jsem předešel auto. Ale ani za motorku nebo kolo bych nohy nevyměnil.

4. Řidič automobilu

„Je to sice dál, zato horší cestou," touto větou z filmu Sněženky a machři by se dala shrnout moje cesta ze Suchovrbenského náměstí na náměstí Přemysla Otakara II. Vyrážím v 7.45 , do auta nasedám tři minuty poté. Na první pohled je mi jasné, jak asi bude vypadat doprava v centru města. „Prší a většina lidí proto pojede busem nebo autem, na kole by jel jenom šílenec," honí se mi hlavou. První zádrhel přichází na stopce v ulici U Hluboké cesty, kde přede mnou stojí na stopce asi pět řidičů a všichni odbočují doprava na most stejně jako já. To jsem ovšem ještě netušil, co mě čeká o pár stovek metrů dál.

Přesto, že se řadím mezi slušné a klidné řidiče po příjezdu do ulice K. V. Raise, která se napojuje na Novohradskou, mi nervy doslova tečou. Přede mnou stojí  patnáct aut a na jednu zelenou projedou křižovatkou tři. Hledám objížďku, která se mi nakonec naskytla v podobě ulice V. Vydry a na Novohradskou se napojuji o kousek dál. Tady mě pouští hned první auto.

Novohradská je sice ucpaná, ale kolona se pohybuje plynule. K poště musím projet Nádražní ulici, kde už kolona díky bohu není. Na poště jsem v 8 hodin. Z pošty mě čeká cesta ke sportovní hale, kde zaparkuji bezplatně auto a odtud musím vyrazit pěšky na náměstí. Ke „sportovce" vyrážím po Rudolfovské přes Sady až na Dlouho louku, zde je doprava relativně klidná. Na náměstí dojdu jako poslední v 8.30, přesto, že jsem hledal různé zkratky, nebylo mi to nic platné, auto je zkrátka nejpomalejší.