Před lety jste se stal Zlatým Ámosem, co tomu předcházelo?
Bylo to krásné období. Třída, která mě nominovala, byla opravdu výjimečná. Navíc to byla třída, která rozuměla mému zvláštnímu humoru. Když za mnou přišli, že mě chtějí nominovat, tak jsem byl opravdu překvapen. Do té doby jsem totiž o té soutěži neslyšel. A také jsem si kladl otázku, kterou si ostatně pokládám dodnes: Proč zrovna já? Jednou z věcí, která tehdy moje žáky zaujala, prý byly různé chemické pokusy, které jsem s nimi dělal.

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl o svém vítězství?
Byl jsem v extázi. Ta mi pak vydržela celý rok. Byl jsem rád, že jsem navíc mohl prostřednictvím té výhry na něco upozornit. Třeba právě na samotné učitelské povolání. Školství je navíc podle mě přefeminizované, takže jsem mohl ukázat, že se najdou i dobří učitelé, nejen učitelky.

Vyplynuly z toho titulu pro vás nějaké závazky nebo povinnosti?
Je to takový tichý závazek, že nebudu dělat ostudu. Už mi to nikdo neodmaže.

Ivan BartošPochází z Českých Budějovic

Už od dětství věděl, že chce být jednou učitelem

Ve školním roce 2001/2002 se stal po nominaci svých žáků 
z českobudějovického Gymnázia Česká Zlatým Ámosem

Na gymnáziu dodnes učí matematiku a chemii, vede zde také kroužek deskových her

Ve volném čase působí 
v umělecké Skupině 22

Setkáváte se s těmi studenty, kteří vás kdysi nominovali?
Víceméně náhodně se občas 
s někým setkám. Mají hodně práce, někteří studují postgraduálně, další třeba cestují. Dělá mi radost, když se mi třeba ozvou a pochlubí se tím, co dělají. Přiznám se, že mám radost i z toho, když někdo vybočí ze zajetých stereotypů. Takže mě potěší, když se dozvím, že někdo odložil studia 
a třeba cestuje. Líbí se mi, když se mladí lidé vzepřou tomu, co se od nich očekává. Možná jim to svým způsobem dá víc než vysoké školy, které chrlí absolventy.

Kdy jste se rozhodl stát se učitelem?
Tak nějak jsem vždycky věděl, že chci být učitelem. Už od mala mě hodně bavila matematika, k chemii jsem se dostal přes různé experimenty 
a pokusy.

Mluvil jste o chemických pokusech, pouštíte se do nich i dnes?
Dokonce jsem vedl i chemický kroužek. V poslední době vedu žáky k tomu, aby si pokusy sami vymýšleli a realizovali. Samozřejmě je 
se mnou i konzultují. Ze 
svého pokusu pak natočí 
video, které sami sestříhají 
a pak ho prezentují třídě. Bohužel ale čím dál více narážím v hodinách na různé překážky.

Na jaké?
Stále více se hromadí různé předpisy a nařízení, co a jak dělat. Zpřísňují se i různá bezpečnostní pravidla. Ale nevzdávám to, člověk se podle mě musí bránit tomu kafkovskému zámku. Navíc pokusy nelze dělat stále. Vyžadují přípravu.

Změnilo se nějak školství za dobu, co učíte?
Trendem dnes není obsah vzdělávání, ale projekty. Vše musí nějak vypadat. Mně osobně ale jde stále především o obsah. I tak se mi zdá, že se ve školách učí méně a méně. Vybavení na školách odpovídá jednadvacátému století. Školy jsou nacpané moderní technikou. Ale připadá mi, že samotné pedagogické ideje se zastavily někde v roce 1890. Učitel je stále kontrolovaný. Vytrácí se mi v tom prvek svobody.

Máte blíže k matematice, nebo k chemii?
U mě je to tak půl na půl. Vypozoroval jsem, že v zimě se více přikláním k matematice, protože se v tomhle období snáze soustředí. K chemii se pak přikláním na jaře.

Jakou formu výuky volíte 
v matematice?
Nejraději mám obrázky, příklady ze života, ale i grafy. Pomáhá i práce s počítačem, ten ale často odvádí pozornost. Důležité je třeba každých dvacet minut udělat nějakou odbočku. Matematika navíc není suchá, jak si lidé mnohdy myslí. Jen na školách je synonymem zabijáckého předmětu. Snažím se zakomponovávat do hodin i různé hádanky či hlavolamy.

Učíte ve škole i něco dalšího než jen matematiku a chemii?

Vedu kroužek deskových her. Hrajeme šachy, dámu, ale třeba i gomoku. Svoje žáky učím také mariáš. Podle mě je to naše kulturní dědictví, takže je třeba, aby tahle hra nezmizela.

Jak jste se dostal od matematiky a chemie k umělecké skupině?

Je to pro mě relaxace. Při téhle činnosti pracuje jiná část mozku. Navíc i podstatou mojí poezie je matematika, nejsou to básně o vznešených abstraktních pojmech.

Zapojujete i studenty, abyste jim ukázal, že neděláte pouze matematiku?

Se studenty jsme měli asi pět vystoupení. Třída, která mě před lety nominovala na Zlatého Ámose, nám dokonce jednou dělala předskokana 
v tehdejší Solnici. Ale měli jsme i vystoupení v aule Jihočeské univerzity.

Jak se dá skloubit takové množství činností?

Výhodou matematiky je, že na její hodiny se vlastně nemusíte příliš připravovat. Matematika i chemie jsou navíc mými koníčky, takže třeba čtení odborných článků je přirozenou činností. Člověk se snaží být stále v obraze.