Osmadvacetiletá Radka vystudovala českou a německou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a pro Argentince nyní vede jazykové kurzy a věnuje se i dalším aktivitám. „Věnuji se všemu, co má co do činění s českou kulturou. Pracuji v ambasádní knihovně, občas připravím nějakou přednášku například z české historie nebo třeba o svém rodném Táboru, kam lákám Argentince k návštěvě," upřesnila své působení v cizí zemi, daleko od Tábora.

Jejími studenty jsou většinou krajané, kteří se chtějí naučit nebo zdokonalit v jazyce svých předků. Převážně jejich původ sahá na Moravu. Jak nám Radka napsala, v Buenos Aires, což je hlavní město Argentiny, postavené především Španěly a Francouzi, se setkala s pestrou škálou lidí a jejich zajímavými osudy. „Za zmínku stojí například paní Čermáková, která je příbuznou proslulého chicagského starosty Antonína Čermáka. A já jako Táboračka jsem pochopitelně zbystřila, když jsem uslyšela příjmení Ctibor," dostáváme se k úvodu článku.

A nemýlila se. Táborský Ctiborův dům, který je využíván městským úřadem jako matrika, získal své pojmenování po Františku Ctiborovi, staviteli a rodákovi z Tábora, jehož rodině dům na Žižkově náměstí jistou dobu patřil. „Začátkem dvacátého století ale přesídlil do Argentiny, do země, která se v té době velmi rychle rozvíjela a rozrůstala a František Ctibor se rozhodl využít příležitosti. Předtím už byl v Panamě, kde se s dalšími evropskými inženýry účastnil první fáze staveb Panamského průplavu. Tam se ovšem ekonomická situace hodně zhoršila a navíc tam v té době řádila žlutá horečka, proto odjel do Argentiny," dozvěděla se Radka od ženy, jejíž jméno zaslechla.

Pokračovatelé rodu

Marieta Ctibor je čtvrtou generací rodu, která navázala na podnikání Františka Ctibora. Ten totiž postavil na nohy zkrachovalou cihelnu na okraji argentinského města La Plata a udělal z ní obrovský a především úspěšný komplex s 250 dělníky.

„Dnes už cihelnu a muzeum vede čtvrtá generace Ctiborových, a to stále velmi úspěšně. Do Evropy Ctiborovi jezdí poměrně často a Tábor je prý vždy povinnou a oblíbenou zastávkou se samozřejmou procházkou ke Ctiborovu domu a domu, kde dnes sídlí Galerie 140, který rovněž kdysi patřil k rodinnému majetku," dodává Radka Návarová další informace z rozhovoru s Marietou Ctibor.

Ctiborův dům
• Dům č. p. 6 na Žižkově náměstí (matrika) stál na místě již před rokem 1532 a koncem 15. století se jmenoval dle tehdejšího majitele dům Burianovský. V roce 1532 po požáru byl patrně poškozen a jeho nový majitel Ondřej Čáslavský jej prodal měšťanu Václavu Přehořovskému. Ten je patrně obnovitelem domu v pozdně gotickém slohu.
• Pak dům přecházel na další vlastníky v rodině Přehořovských a v 17. stol. jej vlastnil táborský městský tajemník Jan Martin Klement Faber z Weinberka, v 18. stol. pak vdova Dorota Veselá, která si vzala soukeníka Jana Ctibora, jenž si po její smrti vzal Josefu a měli syna Jana. Ten se stal v domě roku 1867 mydlářem. Rodině Ctiborově pak dům patřil i nadále, až po Františka.

Čím vás, Radko, země nadchla?
Buenos Aires působí hodně evropsky, takže na první pohled se kulturní šok nekoná. Co tady mají bezvadného? Začnu přízemně jídlem, hovězí maso, a nejen pověstné steaky, ale i národní jídlo – grilovaná žebra zvané asado, nebo telecí řízky. A k tomu vynikající červené víno. Pak se mi taky líbí, že jsou Argentinci náramně kulturní, jsou zvyklí chodit na výstavy, koncerty a další akce, a to opravdu všichni. Přispívá k tomu politika státu, že kultura má být dostupná všem, takže většina muzeí a galerií vybírá jen symbolické nebo žádné vstupné. Příjemné je také místní klima, krátká a mírná zima a v porovnání s Českem opravdu velké množství slunných dní.

A co už u vás takové nadšení nevzbuzuje?
Tak jsem ve třetím světě a obrovské metropoli, což přináší mnohé problémy. Argentince trápí nejistá ekonomická situace a vysoká kriminalita. Deset miliónu Argentinců z předměstí se každé ráno snaží dostat do práce a večer zase domů. Takže pro mě byly ze začátku vyčerpávající zácpy a tlačenice, které jsem prožívala v dopravních prostředcích. Další nešvar je znečištění, typické jsou černé pytle s hnijícími odpadky na chodnících. V takových podmínkách je boj se šváby marný, už rok jsou to moji nevítaní spolubydlící.

Jací jsou Argentinci?
Argentinci a argentinská mentalita – to je dvojsečné. Na jednu stranu je příjemné, že si umí užívat života, odpočívat, nikam nechvátat. Jsou schopni prosedět celý den v kavárně, udělat si piknik úplně kdekoli, třeba i na malém trávníčku u dálnice. Jsou milí, komunikativní a ochotní pomoci. Na druhou stranu jim všechno trvá, spoustu toho naslibují a nesplní, jsou velmi nedochvilní, na což jsem si jako učitelka musela zvyknout. Studenti chodí na hodiny zásadně pozdě, někteří klidně i o půl hodiny a do třídy vejdou s úsměvem a bez omluvy.