Petr FidrichNarodil se 21. srpna 1964 v Karviné. Studoval kamenosochařství na SUPŠ v Uherském Hradišti, poté AVU v Praze. Byl členem skupiny Svárov. Jako kameník restauroval Týnský chrám v Praze. Má za sebou 40 výstav. Jeho sochy vlastní sběratelé v Česku, USA či  Švýcarsku, dostal se i do německé sbírky umění Würth. Ateliér má v Boršově nad Vltavou, kde v kapli na hřbitově provozuje Galerii F. Jeho díla zdobí řadu míst jižních Čech, hlavně Český Krumlov. Je rozvedený, má syna Jana.

Ateliér má v garáži u nádraží v Boršově nad Vltavou, v bývalé fabrice na mýdlo. Voní barvami, dřevem i bramborami, ležícími na kanapi; z notebooku hraje Chris Rea písničku All Summer Long. Rodák 
z Karviné dokončuje sochu, kterou zítra zavěsí na zeď Pohádkového domu v Krumlově, kde bude hlavní oslava.

„Byl jsem na Dívčáku, viděl ty šutry a říkal si: co kdybych udělal barevnou Muší ženu?“ říká se štětcem v ruce. „Když sem tady před čtyřmi lety poprvé otevřel dveře, garáž byla plesnivá. Utekl jsem do Boršova a tam se ožral. Nakonec jsem ale zůstal,“ vypráví.

Možná i díky drsnému Ostravsku v něm, dětství prožil 
v Havířově. První vzpomínku si drží z 21. srpna 1968. Jako čtyřletý stál s tátou na křižovatce a pozoroval tanky. „Ptal jsem se, co to je. Obrovský hukot,“ vybavuje si.

Sochař Petr Fidrich.Umění má v genech. Táta sochař, máma keramička. Odmala ho bavilo chodit do ateliéru.  Nástup na SUPŠ v Uherském Hradišti byl logický krok. „Jeden profesor nosil za zády sekeru, pomalinku se šoural 
a klidně vám rozsekal měsíční práci. Mně to mockrát nerozbil,“ usmívá se Petr Fidrich.

Jako patnáctiletý získal pověst průšviháře. Na internátu válčil s vychovatelem Zubatým, bývalým dozorcem z kriminálu. Trojka z chování, podmínka a k tomu problémy s datem narození. „Policajti mě dvakrát vyhmátli. Pamatuji si, jak seděli na vyšetřovně, takoví pantatíci s opasky, ještě jim visel kus flaksy z huby. Zfackovali mě, dali pár kopaček a jeden esenbák mi radil, že mám oslavovat tři dni před nebo po, že je provokuju.“

Na Akademii výtvarných umění (AVU) ho vzali napočtvrté. Mezitím pomáhal tátovi se sochami v Jeseníkách a odkroutil dva roky na vojně v Humenném a Podbořanech. „Odmítl jsem dělat Gottwaldy, tak mě šoupli do tanku. Když jsem na ten šílený stroj ve čtyřech letech koukal, netušil jsem, že 
v něm budu jezdit. Dva roky jsem nesáhl na tužku,“ říká.

Když přijel poprvé do Prahy na AVU, potkal Josefa Kemra. Pozdravil a herec nato: Dobrý den, mladičký řečníku. Škola pro něho znamenala atmosféru a setkání, poznal Rudolfa Hrušínského a další herce či architekty. AVU ho také poprvé zavála do jižních Čech, školního areálu v Poněšicích.  „Noční výlety do Purkarce, chatičky, vodička, pivečko,“ vzpomíná.

Z profesorů si váží Stanislava Hanzíka. Moudrý člověk 
a skvělý modelér, který dal studentům rok před revolucí volnost. „Šli jsme i do barvy, to bylo na sochařinu nevídané,“ říká Fíďa.

Jihočechem se stal před 20 lety. Se spolužákem se zjara 1994 vypravili do Českého Krumlova malovat hospody. „To se nepovedlo, ale zmalovali jsme se pěkně,“ směje se. Zůstal, protože má rád kopce a Krumlov bral jako pohádkové městečko, kde se mísí skanzen a snění.

Navíc zde potkal životního přítele, starostu Jana Vondrouše. Jako kurátor připravil výstavu 120 umělců v partnerském městě Slovenj Gradec, starosta mu pak zřídil ateliér 
v klášteře, bývalé jídelně jeptišek. Jako galerista organizoval výstavy v Pohádkovém domě, který se na deset let stal jeho domovem. „Jan Vondrouš byl jako můj táta, pomohl mi nesmírně,“ říká vděčně.

Město se mu pochopitelně odrazilo v sochání, mj. ve figurách Cháronů. Krumlov je místem, kde má nejvíc soch, třeba Zvonici pro Evropu naproti hotelu Růže. „Jediná socha, která zůstane, je ve sklepení hotelu Krumlov. Z kvalitního německého betonu a oceli. Tři měsíce jsem to doloval se sbíječkou, 
a když jsem měl ruce až na zem, vydoloval jsem anděla s madonou,“ říká.

Jeho věčnými tématy jsou proměna a pohyb. Má rád přírodní motivy, vodu, kámen, inspiruje ho řeka Vydra. „Je velmi emocionální, a když se podíváte do meandru, máte před sebou galerii v přírodě,“ říká.

Sochař Petr Fidrich.

Letos zaujal sochou Hudba 
při Mezinárodním hudebním festivalu – publikum ve fracích dráždila houslová žena v podvazcích. Se sochou prsatého čápa zase v zimě vyhrál sochařské symposium Sněhové království. Zpracovává i křesťanská témata a mytologii, viz třeba Ukřižované vejce.

Vrátit se chce ke své diplomové práci Stíny bodu, energetické krajině  s plícemi, srdcem i mozkem. Když se člověk rozhlédne po jeho ateliéru, spatří 
i plastické temelínské věže 
a atomového anděla. Sochařův záběr je široký a láska k řemeslu velká. Plakát na dveřích se sloganem 'Stýská se mi po práci' nelže.

„Chtěl jsem, abys mě vyfotil s kloboukem. Vincent van Fíďa,“ baví fotografa a vzápětí se mu rozzáří oči, když mluví 
o plánu postavit nad Českým Krumlovem obří skleněnou stavbu. Při jeho nátuře je možné, že vyroste dřív než Kaplického rejnok.