Pak se rozvedla. Mlátil ji i jejich tehdy velmi malou holčičku. „Kdyby dcera byla kluk, tak by u mne nezůstala. Podle jejich práva patří dítě otci," říká Vladimíra Veselá.

Odkud pochází váš bývalý muž?

Můj dnes už bývalý muž je po otci původem z Alžíru. Jeho maminka je Slovenka. Jeho otec tady za dob komunistů studoval, protože při převratu v Alžíru se komunisté rozhodli, že budou těmto státům pomáhat. Takže rodiče mého bývalého muže se seznámili v Československu. On se poté narodil sice ve Francii, ale vychováván byl v Alžíru. A tam došlo ke střetu evropské kultury jeho matky a muslimské kultury jeho otce, kdy muslimská výchova samozřejmě převládla. Tím, že ta máma žila v muslimském světě, musela se mu přizpůsobit.

A kde jste se tedy s vaším tehdy budoucím manželem seznámili?

Poznali jsme se v Táboře, protože on jezdil k nám do města na prázdniny k tetě. Bylo to v roce 1990.

Vy jste měla v té době nějaké povědomí o muslimském světě, o tom, co pro vás tento sňatek může znamenat?

V té době o tom povědomost moc nebyla. Já jsem byla mladá, on byl vysoký, černý, hezký… Bohužel, byla to z mé strany naivita, hloupost.

Jak jste spolu byli dlouho?

Byli jsme spolu dva roky a máme dceru.

Týrání

Proč jste se rozvedli?

Protože mě psychicky i fyzicky týral. Protože u nich je to normální. Takhle se tam muži k ženám mohou chovat. Byl v tom vztahu tak agresivní, že když mě bil, tak bil i to dítě, které sedělo vedle mě. To malinké dítě. On už to potom nerozlišoval. Jeho vztek a zloba byly obrovské.

Ale přitom váš bývalý manžel měl přece také maminku Evropanku.

No u něj právě toto vyvolalo, myslím, těžkou schizofrenii. Ty geny jsou prostě v nich. I když žijí tady, třeba i několik generací.

A co jeho vztah s dcerou?

On dceru nevídal, protože se krátce po rozvodu odstěhoval do Paříže. Mně se díky právníkům podařilo změnit jí jméno, což je velmi neobvyklé. Ale podařilo se to a já jsem za to byla moc ráda.

Nebála jste se třeba únosu dítěte, jak se v těchto případech stává?

Bála. Kdyby byla chlapeček, tak by u mě nezůstala. I tak jsem dávala podnět k prošetření pokusu o únos. U nich to tak prostě je. Tam to dítě nepatří ženě. Patří muži. Takže on na ně ze svého pohledu měl právo. A to je to nebezpečí pro nás, že když tady budou, tak oni nebudou ctít naše práva. Prostě nebudou, protože oni to takhle nechtějí. U nich například pokud dívka dovrší věku menstruace, tak v tu chvíli může rodit děti a může se vdávat. Je to úplně jinak, než je tomu u nás. Tam je třeba také zákon, že muži musí dodržovat čest rodiny. To znamená, že když dívka, které je třeba i jen dvanáct let, řekne, že si nevezme toho, kterého jí otec vybral, tak ten otec nebo třeba bratr nebo ten odmítnutý muž, je povinen ji zabít nebo polít kyselinou. Viděla jste ty záběry, jak ty holky vypadají? Tohle se tam prostě děje.

Tohle je podle toho nejpřísnějšího práva šaría nebo je to prostě mezi všemi muslimy?

Muslimská víra je jen jedna a korán je taky jen jeden. Ty zákony šaría platí pro všechny. Vezměte si, že oni v podstatě mají dáno to, že musí šířit islám za jakýchkoli podmínek, vraždit, zabíjet… Já neříkám, že to budou dělat všichni muslimové, že někteří to v té hlavě nemají srovnané, že toto není správný směr, ale každopádně i takto je to v tom koránu napsáno.

Vy jste s manželem ty dva roky žili v Táboře? A co on tady dělal?

On časem přišel ke mně do firmy a pracovali jsme společně.

A co jeho maminka, jak se koukala na to, co vám dělal? Snažila se vám třeba pomoci?

Oni žili s jeho otcem v Alžíru. Takže jsme se vídali málo. Jeho maminka byla díky tomu, co zažila, v takovém stavu, že si nemohla dovolit v podstatě nic.

Jak se ty ženy v muslimském světě podle vašich zkušeností musí chovat a proč musí nosit burku?

Za prvé, žena je brána jako jeden velký sexuální orgán. Tudíž to pohoršuje zřejmě Alláha, aby se díval na ženské tělo. Druhá věc je, že ty ženy jsou tam opravdu fyzicky napadány a bity a pod tou burkou to není samozřejmě vidět. A hlavně, nemůže na ně koukat jiný muž. Z mého pohledu je to naprostá degradace ženskosti, naprostá diskriminace žen. Pokud to tam chtějí ženy mít a nechtějí si vybojovat svobodu, kterou si tady Evropanky za desítky, stovky let vybudovaly, tak si myslím, že je to v pořádku, ať si tak žijí. Ale nenechám si to vzít sama sobě.

Když se vrátíme k vašemu bývalému manželovi, mluvili jste spolu později o tom, jak se k vám v manželství choval? Vysvětlovala jste mu třeba, co bylo špatně?

Ano, on to i chápal. Ale bohužel nebyl schopen najít hranici, odkud kam může. Ta výchova v nich je tak zakořeněná, že to nelze vytěsnit.

Oženil se znovu?

Ve Francii se oženil a vzal si muslimku, zaplať pánbůh. Ta je s tím smířená, má své mantinely.

A jak dnes spolu vycházíte? Jste v kontaktu? Přece jen, už je to od rozvodu dlouhá doba.

Dnes jsem s bývalým manželem srovnaná, dokonce se i navštěvujeme. Je to jejich svět, jejich víra, já jim ji neberu. Ale ať si ji žijí tam, kam patří. Ale nepatří sem, do Evropy. U nás jsou také muži, kteří bijí ženy, a není jich málo. Ale tady je to protiprávní. U nich ne. Vezměte si třeba, že v momentě, kdy v muslimském světě znásilní někdo ženu, tak ta žena, aby to dokázala, musí mít pět mužských svědků. Deset žen, které to dosvědčí, je nula. Oni třeba také mohou mít tři, čtyři ženy. Prostě žijí úplně jinak než my.