To, že je vysokoškolsky vzdělanou sportovkyní, netuší ani někteří z jejích přátel. Tato dáma ze světa módy i věčně zvědavá holka v sobě skrývá různá zákoutí a všechno co dělá, dělá s nadšením.

Studovala jste polygrafii, tělocvik, zeměpis, a přesto prodáváte módu a pořádáte přehlídky. Co vás k tomu vedlo, co vás inspirovalo?
Zásadně mě ovlivnilo moje pražské brigádničení, které jsem vykonávala při studiu na vysoká škole. Pomáhala jsem totiž v Art Decco Galerii v Michalské ulici, kterou tenkrát vedla Mily Vávrová. A to  byla naprosto úžasná ženská. Vykupovala pozůstalosti a z různých předmětů sestavovala kolekce pro svou prodejní galerii. Vždycky to mělo neopakovatelnou atmosféru. Její galerie byla kouzelným místem, kam se zákazníci chodili odreagovávat a kupovat krásné kousky. A mohlo jít o originál Drtikola nebo třeba jen o rádio z bakelitu. Práce tam mě ovlivnila tak, že nakonec vše vyústilo ve značku Mata Hari.

O jaké profesi jste snila v dětském věku?
Myslela jsem si, že budu knihovnicí nebo školnicí. Na střední knihovnickou školu bylo těžké se dostat. Já byla spíš průměrná a možná i podprůměrná žáčka. Paní učitelka, která se nás už na prvním stupni každý rok ptala, čím jednou budeme, mě přivedla na možnost dělat školnici. Tak trochu mě naváděla, jestli bych nechtěla mít tak jako naše školnice malého psíka a velký svazek klíčů.  Byla jsem dobrá jen v tělocviku, výtvarné výchově a literatuře. S tím bylo velmi těžké mi vybrat školu.

Ale školnicí jste se nestala a ani jste „školnictví" samozřejmě nestudovala. Kam jste tedy po základní škole postoupila?
Rodiče mi naštěstí našli obor reprodukční grafika na polygrafii. Ale musela jsem se od nich už ve 14 letech odloučit. Moje střední škola byla v Praze. A tam to se mnou všechno začalo, na Újezdě na Malé straně. Byli jsme úžasná parta, na této škole totiž byly uklizené děti tehdejších disidentů. Chodívali jsme tenkrát často na Petřín a také do kavárny Slávie. Bylo to moc dobrodružné a důležité období.

V té době jste tedy chtěla být grafičkou?
V té době se ve mně klubala chuť jít studovat na vysokou tělocvik. Nakonec jsem vystudovala tělocvik a zeměpis na Fakultě tělesné výchovy a sportu.  Ale  v té době mě už zase začalo bavit malování. Po škole jsem pak odjela na dva roky do Spojených států studovat  fotografii. Po návratu do Čech jsem ještě chvíli pracovala v Praze u filmu. Ale nakonec jsem se ráda vrátila do Českých Budějovic.

A tenkrát vás napadlo otevřít 
v Českých Budějovicích butik 
a vozit sem trochu jinou módu?
V roce 1999, kdy jsem s butikem začínala, to byla v mém případě čirá „z nouze ctnost". Měla jsem známé návrhářky a nenašla uplatnění jako učitelka tělocviku a zeměpisu, což jsem tenkrát opravdu chtěla dělat.

Jaké byly začátky butiku? Jak reagovaly zákaznice, měly o autorskou módu zájem?
Na začátku to bylo dost těžké. Prodávala jsem v obchodě sama. Narodila se nám  v té době také dcera. Byl to frmol. Zákaznice si na přece jen svéráznější módu chvíli zvykaly. Ale postupně se vytvořila skupina přibližně 100 žen, které se u nás objevovaly  pravidelně. Naše trpělivost pomalu  přinášela svoje plody. Zákaznice nám často říkaly, o co by stály. Hodně jsem se řídila i jejich názory. Od té doby se naše nabídka docela změnila. Jsem ráda, že se butik vyvíjí.

Nedávno jste připravovala přehlídku pro Dny slovenské kultury, dokonce byla vaše módní přehlídka už po několikáté součástí oficiálního zahájení slovenských dnů. V čem jsou vaše přehlídky jiné?
Módní přehlídky našeho butiku si nezadáváme u modelingových agentur, jak to bývá jinde zvykem. Oslovujeme kamarádky a zákaznice a ony jsou na našich přehlídkách modelkami. Přehlídku pořádáme tak čtyřikrát ročně. Moc se mi líbí, že můžu během Dnů slovenské kulturu každý rok oslovit zajímavé návrháře ze Slovenska a z Čech. Loni jsme začali doplňovat přehlídku o designmarket. Bylo možné si některé kousky koupit nebo vyzkoušet výrobu originálních šperků.

RADKA DOLEŽALOVÁ