„Časté poplachy v únoru a březnu 1945 nutily naše učitele vodit nás do krytu ve sklepení školy," vzpomněl Oldřich Tripes.
V pátek 23. března se situace opakovala. Poplach hlásili necelou hodinu před polednem. Jenže tehdejší žák věděl, že vždy při poplachu byl předčasně vypraven vlak, kterým Oldřich Tripes jezdil k domovu. „A tak jsem učiteli utekl. Při vchodu do podchodu nádraží mi železniční strážník roztaženýma rukama bránil a zase mě hnal do krytu, ale já mu proběhl pod rukama, utíkal nahoru na nástupiště, kde už se vlak směřující na České Velenice předčasně rozjížděl," vyprávěl.
V nástupu do vagonu mu bránil výpravčí. „Tenkrát jezdily takové vagony, které měly dveře do každého kupé zvlášť. Vstupovalo se do nich z dlouhých stupátek po celé šířce vagonu. Výpravčího jsem tedy oběhl a podařilo se mi naskočit na stupátka posledního kupé. Tam mi někdo otevřel dveře a za jízdy mě vtáhl dovnitř," popsal Oldřich Tripes.
Podělte se s námi o vzpomínky na válku Letos uplyne 70 let od konce druhé světové války a osvobození Československa. Máte doma vzpomínky na své blízké, kteří v této válce bojovali? Víte o lidech, které potkal krutý osud v koncentračních táborech? Máte doma fotografie, dokumenty, dopisy a podobné materiály? Pokud ano, prosím, podělte se s námi o své vzpomínky na válečné události. Kontaktujte nás na redakční poštovní adrese Českobudějovický deník, náměstí Přemysla Otakara II. 8/5, 370 01 České Budějovice, nebo prostřednictvím adresy: martin.troster@denik.cz.
Vlak vyjel z nádraží a školák se již těšil, až dojede do Záluží (dnešní zastávka Trocnov) a on bude utíkat domů do Komařic. „Souprava ale zastavila nahoře nad Vidovem, aby se nestala terčem kotlářů. To byly stíhačky, které útočily na jedoucí vlaky," zmínil Oldřich Tripes.
Protože všechny minulé poplachy byly plané, byli cestující přesvědčeni, že žádné bombardování nenastane ani tentokrát.
Bohužel se mýlili. „Záhy jsme z oken vagonů viděli, před čím jsme ujeli. Bomby padaly na českobudějovické nádraží, Suché Vrbné, ale také Havlíčkovu kolonii, kde bydlela moje teta," vykreslil Oldřich Tripes s tím, že příbuzná se poté přestěhovala k nim do Komařic.
V sobotu už žák měšťanky do školy nešel, ač to tehdy byl všední den.
„Budějovice jsem znovu navštívil až v dalším týdnu a dozvěděl jsem se, že spolužák, s nímž jsem seděl v lavici, bombardování nepřežil," vzpomněl na kamaráda.
Komařický patriot pak viděl i zničenou budovu na Lannově třídě, kde dříve sídlilo gestapo a dnes je v ní lékárna. „Američtí letci byli obdivováni za přesnou trefu na gestapo, ale to byla určitě náhoda, protože zemřelo mnoho civilních obyvatel v Havlíčkově kolonii i jinde ve městě," doplnil Oldřich Tripes.
„Po letech jsem rád, že se mi můj útěk před bombardováním zdařil, i když jsem při něm věřil, že žádné nálety nebudou. Mohl jsem dopadnout jako můj spolužák…"