Anna Fialová, rozená Peterková, rodačka z Dražíče 
u Bechyně, se na baťovskou stavbu dostala 1. listopadu roku 1939 a byla první ženou, která musela projít martyriem velké a rychlé investice do zdejšího průmyslu. Na začátku tu byly jen holá pláň, dřevěná bouda a pár rozestavěných domů. Tak vzpomíná. Vše podle ní bylo naplánované a spočítané na gram a centimetr podle osvědčené baťovské zásady. A také bylo. „Hned na konci prvního roku stavby se v čerstvě postaveném tanečním sálu pořádal velkolepý Silvestr!" řekla.

Právě v Sezimově Ústí se ještě ve válečných letech seznámila se svým manželem – Janem Fialou, který tam pracoval jako praktikant a obvodní lékař. Psal se rok 1944, když si na Zelený čtvrtek Jan Fiala přišel koupit na potravinové lístky marmeládu. Marmeládu ale neměli. „Já byla náhodou také v obchodě a nabídla jsem mu hrneček domácího sádla, které jsem měla od svých rodičů, aby měl něco k večeři. On nelenil a na druhý den, tedy na Velký pátek, mě pozval do kostela," vypráví Anna Fialová.

Přišel rok 1945, blížil se konec války a zase nastaly Velikonoce. „Jaro přinášelo naděje, ale i nejistoty – frontová linie už byla na Moravě, a tak jsme se vzali. Dodnes vidím nákladní auto a na něm čtyřicet muzikantů, kteří měli povolení od gestapa, že nám mohou v kostele hrát. Svatba se konala v Chrášťanech. Kostel byl plný radosti," usmívá se Anna Fialová.

Po skončení války si manželé oddechli. Byly otevřeny vysoké školy a Jan mohl konečně odpromovat a stát se řádným doktorem. Ale jak to už bývá, lékaře stát potřebuje vždycky tam, kde bývá nejhůř. „Dostali jsme se do Dolních Dunajovic u Mikulova. Bylo to 18. června. Manželovi přidělili obvod o rozloze padesát kilometrů čtverečních. Nebyly léky, nebyly obvazy, všude panoval chaos a divoký zmatek. Ještě nedávno tady byla fronta a bylo třeba léčit. Těžké úrazy, vojáky, běžence, vysídlence, nebo i sto dvacet žen nakažených kapavkou," říká Anna Fialová.

V Dunajovicích se manželům narodily dvě děti. Jan Fiala se dokonce stal předsedou Národního výboru. Ale těžkostí bylo mnoho. Psal se rok 1947. Zemi sužovalo veliké sucho, nebyla voda a vysídlené pohraničí jižní Moravy se jen pomalu vzpamatovávalo z válečného traumatu. Byly to opravdu těžké tři roky.

„A najednou si na nás zase vzpomnělo vzdálené Sezimovo Ústí. Úřady se zeptaly, zda bychom se nevrátili zpátky do jižních Čech. Vzpomínky na domov, na svěží jihočeskou krajinu rozhodly. Vrátili jsme se. Jan se stal obvodním lékařem a k jeho obvodu patřila i vila prezidenta Edvarda Beneše," popsala Anna Fialová.

Rok 1969. Manželé Fialovi přijeli ukázat paní prezidentové svou vnučku Haničku. Tu drží za ruku maminka Anna Švehlová.

Když 3. září 1948 prezident zemřel, byl k jeho ohledání a vystavení úmrtního listu povolán právě Jan Fiala. „Manžel mi pak vyprávěl, že při vyplňování úmrtního listu nevěděl, ve kterém okrese se nachází obec Kožlany, kde se Edvard Beneš narodil. Přítomný generál četnictva přiskočil k mapě a doplnil, že se jedná o okres Rakovník," uvedla Anna Fialová.

Běžný lékařský úkon však manželům na dlouhá léta přinesl nepříjemnosti a potíže s nastupujícím komunistickým režimem. Fialovi se přitom o politiku nikdy moc nezajímali. Jan Fiala vykonával své lékařské povinnosti zodpovědně a spravedlivě. Jako lékař se stal poradcem paní Hany Benešové – vdovy po prezidentovi. Ošetřoval také jejího bratra Václava, kterého těžce poznamenala válka.

„Brali jsme to tenkrát jako svou povinnost a téměř každý den jsme chodili na procházku k prezidentské vile a poslouchali troubení Hradní stráže. Do podvečerního ticha se nad řekou a blízkým lesem nesla dojemně tklivá oblíbená prezidentova píseň Darovalo mi děvčátko prstýnek zlacený…," zasnila se Anna Fialová.

Když prezident zemřel, nastal zlom. Jan Fiala platil nejen za šikovného lékaře, ale také za odvážného muže. Proti praktikám bezohledné KSČ otevřeně protestoval. Když komunisté posílali nemocné lidi do slévárny, řekl veřejně na odborové schůzi, že není možné posílat jeho pacienty do těžkého průmyslu. Nový režim názory lékaře netoleroval. A tak začaly jeho překládání z místa na místo, častá stěhování, změna místa působiště třeba ze dne na den. Jan Fiala pak ordinoval v Písku, ve Starém Sedle 
u Orlíku nad Vltavou, čelil nepravdivému obvinění od dělnické třídy…

A zase zřejmě promluvil osud. Na Velikonoce – byla Bílá sobota – se místem dalšího působení Fialových stala Dírná u Soběslavi. „V Dírné jsme se spřátelili s rodinou Wratislavů, které režim hrubě pronásledoval. Veškerý majetek jim byl zabaven,
a žili ve velmi špatných podmínkách. Mladý pan hrabě Wratislav pracoval jako lesní dělník a jezdil s traktorem, což naše děti velmi obdivovaly," vypráví Anna Fialová.

Její manžel byl výborný řečník a organizátor. Patřil 
k aktivním myslivcům, dokázal hrát i režírovat divadlo, veřejně přednášel 
o zdraví a zdravotnické osvětě. Zanechal svou výraznou stopu v myslivosti, kde se zasloužil o záchranu a nový zrod chovu výmarských ohařů. „Potom se naší další adresou stala nedaleká Soběslav."

Vztahy s Hanou Benešovou po celou dobu stále trvaly. Fialovi byli zváni na její narozeniny vždy 16. července. Paní Hana byla velice kultivovaná žena. Měla velký obdiv k hanáckému kroji, který stejně jako Božena Němcová považovala za kroj nejkrásnější. Proto také Fialovi svým dětem pořídili hanácký kroj. Krojový šáteček paní Hana ozdobila vlastnoruční výšivkou. Vyšila na něj drobné růžičky.

Hanáckými kroji potěšili Fialovi paní prezidentovou v roce 1960.

Jan Fiala si s Hanou Benešovou často korespondoval. Odpovídal na její otázky většinou lékařské povahy. Paní Hana psala velmi úhledným písmem. Její rukopis byl unikátní. Později manželé Fialovi požádali o posouzení rukopisu grafologa. Ten sepsal rozbor písma, v němž uvedl, že patří člověku vyrovnanému, který má mimořádný vztah k druhým lidem. „Přistupuje k nim s pochopením a vstřícností, s jakou jsem se dosud nesetkal. Je 
v něm laskavost a dobromyslnost v pravém slova smyslu. Nemá v sobě žádnou nahromaděnou hořkost a trpkost," analyzoval její rukopis grafolog Miroslav Kučera z Brna.

Oslava narozenin Hany Benešové byla každý rok víceméně stejná. Děti Fialovy zazpívaly, paní Haně předaly květiny a společnost si dlouze povídala. Hostitelka se vždy zajímala o novinky 
z medicíny, provedla hosty zahradou, ukazovala skalku a celé hodiny dokázala povídat o skalkových kytičkách. Z květin měla ve velké oblibě gladioly. Nakonec všechny pozvala na svačinu v podloubí vily. „U paní Hany jsem oceňovala střídmé oblečení na úrovni anglického stylu, který byl jednoduchý a prakticky bez šperků," řekla Anna Fialová. „Ráda na ni vzpomínám – jako na příjemnou, vlídnou a inteligentní vstřícnou dámu." Při jedné návštěvě, při prohlídce skalky, zahlédla paní Hana výletníky z Vracova, kteří byli u nedaleké hrobky prezidenta. Ti jí zamávali a ona jim ukázala, že má u sebe také malé Moraváčky. Přivedla jim ukázat děti Fialovy v hanáckých krojích. Když je moravští poutníci viděli, byli velmi dojatí.

V roce 1960 byl zrušen okres Soběslav, Fialovým „hrozilo", že se za jistých okolností znovu dostanou do vlivu táborské „vrchnosti". Nakonec z toho sešlo. Jejich dalším novým domovem se stal Jindřichův Hradec.

Doktor Jan Fiala pracoval až do svých osmdesáti let. Bydlel v Číměři a léčil své pacienty nejen v Jindřichově Hradci, ale i v Kardanově Řečici, Deštné, Stráži nad Nežárkou a Strmilově. V Jindřichově Hradci žije Anna Fialová dodnes, ale už bez svého muže, který zemřel 
v roce 2008.

„Popsat všechny naše životní události není jednoduché. Doba byla opravdu těžká. Byli jsme vychováni k poctivosti, pracovitosti a skromnosti. Společným úsilím 
a vzájemnou důvěrou jsme 
s manželem překonali nejednu těžkou chvíli. Prožili jsme s celou naší rodinou velice plodný a šťastný život. Věřte, že mám na co vzpomínat."

ČTĚTE TAKÉ:
Hana Benešová naplnila pojem první dáma