Kusý tvrdí, že mírně zavádějící je už slovo ústav. „V očích lidí často vzbuzuje pocit jakéhosi domu s mřížemi, kde jsou zavřené zlobivé děti. Není to tak," upozornil. Dodal, že všechny dětské domovy jsou dnes takzvaného rodinného typu. „To znamená, že způsob výchovy připomíná klasické rodinné prostředí," vysvětlil Kusý.
Podobný názor má ředitelka Dětského domova v Tišnově na Brněnsku Hana Štrajtová. „Existují informovaní lidé, kteří k nám chodí na návštěvy a znají naše děti. Poznali, že se u nás děti mají velmi dobře. Každé zde najde bezpečné zázemí a pomocnou ruku. Děti si to uvědomují a občas nám to dávají také najevo. Jsou to okamžiky, pro které stojí za to tuto práci dělat," řekla Štrajtová.
Zároveň ale dodala, že mnohem víc lidí se na domovy dívá jako na dočasné zlo. Možná i proto, že ostatní formy náhradní péče před nimi mají přednost. „V zájmu dítěte by se měla vždy upřednostňovat rodinná péče. To znamená, že dětský domov stejně jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jako například Klokánci, jsou až poslední varianta," konstatovala mluvčí Jihomoravského kraje Denisa Kapitančiková. Dodala, že na jihu Moravy v dětských domovech pracuje přes dvě stě lidí.
Rozvoj dítěte
Právě kraje dětské domovy, které patří pod ministerstvo školství, zřizují. O umístění dětí do domovů pak na základě návrhu orgánu sociálně právní ochrany dětí rozhodují soudy. „Škála důvodů podání takového návrhu je velmi pestrá," řekl mluvčí městské části Brno-střed Roman Burián.
Zároveň odkázal na paragraf, který uvádí, že soud přistoupí k opatření v případě, že dítě nemá dostatek řádné péče nebo je ohrožený jeho normální vývoj, život či další důležitý zájem.
Zjednodušeně řečeno v domovech jsou děti, o které se rodiče nemohli nebo nechtěli starat. Štrajtová ale upozorňuje, že to neznamená, že se děti mají špatně a špatně skončí. „My jsme poměrně známé zařízení, zejména proto, že máme velmi šikovné děti. Zaměřujeme se na to, abychom v každém z nich objevili jejich nadání a rozvíjeli je. Máme vynikající tanečníky, sportovce, nadané výtvarníky. Tancují v celostátních soutěžích nebo například vyhrávají atletické závody," sdělila ředitelka tišnovského dětského domova Štrajtová.
Úspěchy ale podle ní rozhodně neznamenají, že by se dětem chtělo něco vytvářet nebo podnikat. „U počítače a televize je jim nejlépe. Jsou prostě jako jiné děti. O to víc si vážím svých vychovatelek, které je dokážou k volnočasovým aktivitám přivést," vysvětlila žena.
Rodinné prostředí, které v domovech podle jejich pracovníků vládne, je výsledek dlouhého vývoje. „Když jsem do domova nastoupila, tak jedna výchovná skupina čítala patnáct dětí. Od sebe se rozdělovali sourozenci, mladší a starší, mnohdy i dívky a chlapci," popsala situaci Etela Coufalová z Dětského domova Nová Ves u Chotěboře na Havlíčkobrodsku.
Coufalová v domově působí od osmdesátých let a patří mezi lidi, kteří se zasloužili o to, že se režim v dětských domovech zaváděním rodinných prvků změnil. Dnes může výchovná skupina mít maximálně osm dětí. Těm se věnuje víc lidí a děti bydlí v bytech, tak jako kdyby byly s rodinou.
Když opouští domov, vždy se bojím
close
zoom_in
Tišnov - To by byla pěkná práce, řekla si tehdy sedmnáctiletá Ivana Dvořáčková, když potkala děti z Dětského domova Tišnov na Brněnsku na koupališti. O čtyři roky později v domově začala pracovat. „Stále se učím trpělivosti," říká teď devětačtyřicetiletá žena.
Jak jste se k práci dostala?
Zjistila jsem, že se uvolnilo místo noční vychovatelky, a zkusila to. První dojmy jsou vždy takové, že jdete zachránit svět. Bylo mi jedenadvacet a všechny starší kolegyně mi přišly moc přísné. Denní vychovatelkou jsem se stala ve třiatřiceti.
Co je na práci nejnáročnější?
Člověk se stále musí učit trpělivosti. Já trpělivá nejsem a osmadvacet let se učím, abych se nevztekala a vše ustála. Toto zaměstnání je emočně i časově náročné. A pro začínající vychovatelky je nejtěžší získat si autoritu a najít si místo mezi dětmi. I mezi kolegyněmi.
Těší vás, když vidíte dospělé děti z domova odcházet?
Nedělá mi to radost. Vždy mám totiž o ně obavy. Přestanu se bát, až když se vrátí a vidím, že mají své děti, partnera a zaměstnání. To je pro mě vrchol mojí práce.
Jaký je váš nejhezčí zážitek?
Od mala tu znám dva sourozence. Dívka do domova přišla v pěti letech, chlapec ve třech. Dnes je jim dvacet a osmnáct. Chlapec bude za dva roky maturovat. A jeho sestra, kterou to čeká teď, mi řekla, že jsem nejbližší, koho má. Jsem ráda, že jsou oba, i přes problémy, kterými si mu-seli projít, připravení na život.
Jaké jsou největší problémy dětí v domovech?
Ony to málokdy řeknou, ale podle mě hlavně to, že jsou nemilované. Nemají nikoho blízkého na té nejzákladnější úrovni a celý život ho hledají. Musí se také vyrovnat s okolím a nestydět se. Spousta z nich má pocit, že jsou potrestané místo rodičů.
Proč děti v domovech končí?
Právě kvůli selhání rodičů. Za celý život si v domově pamatuji jediný případ sirotků.
