Může prezident ze své pravomoci vašemu jmenování bránit?

Neumím si představit, že by mohl. Zákon říká, že prezident jmenuje rektora na návrh akademického senátu. Pokud by se ukázalo, že jsem zločinec či masový vrah, tak samozřejmě pochopím, že jmenován být nemusím. Prezident ale podle zákona nemá prostor pro posuzování kandidátů.

Když se loni Miloš Zeman snažil přenést jmenování profesorů na ministra školství a pak na předsedu senátu, napsal jste, že profesorský titul nemá udělovat nikdo z ústavních činitelů, ale univerzity samotné. Proč?

To je model, který funguje snad ve všech zemích kromě České republiky. Máme ojedinělý systém, kdy jsou profesorské tituly něco jako šlechtické, které si člověk navěky přenáší z jedné univerzity na druhou. Jinde dostane smlouvu, stane se profesorem, a když skončí, přestane jím být. To považuji za normální.

Chcete Masarykovu univerzitu posunout v žebříčku univerzit z šesté do páté stovky. Jak toho hodláte dosáhnout?

Žebříčky pracují s určitou sadou parametrů, ve kterých se musíme zlepšit. Například mít víc zahraničních studentů a učitelů, méně studentů na jednoho učitele, psát víc článků, které budou častěji citované v mezinárodní vědecké komunitě. Jestli se nám to povede, si nemohu být jistý, protože zlepšit se chtějí všichni.

Považujete Masarykovu univerzitu za jakýsi Harvard, který produkuje elitu?

Harvard, to by bylo příliš smělé, ale ano. Je pravda, že Masarykova univerzita je z hlediska absolventů dobře vidět, nejen v politice, kde máme premiéry, ministry, ale i ve vědě nebo právu. Vychováváme tak elitu národa, ale také normální lidi, kteří tráví život v méně viditelných pozicích. Možná je pro nás venkovský učitel důležitější absolvent než premiér.

Co z minulého funkčního období považujete za největší úspěch?

Nejdůležitější je, že jsme dokázali obrátit trend v nárůstu počtu studentů. Celá univerzita byla dlouho vnitřně nastavená, že rostoucí počet studentů zajistí víc peněz. Hned na začátku mého minulého funkčního období jsme se ale dohodli, že už jsme mimo optimum, které můžeme poctivě zvládnout. Začali jsme proto příjem studentů omezovat.

Počty chcete razantně snižovat i dál. Proč u nás nemůže fungovat například systém jako v Holandsku, kde univerzity přijmou všechny a pak čekají, kdo se na škole udrží?

Ony to mnohé vysoké školy v České republice ale dělají. Třeba ty technické přijmou prakticky každého. To je ale systém, který je z hlediska nákladů drahý a téměř žádná země na světě si ho nemůže dlouhodobě dovolit.

Co tím myslíte?

Je otázka, jak lépe zjišťovat předpoklady studentů a jejich motivaci ke studiu oborů, na které se zapisují. Já vím, že z jejich pohledu může být atraktivní, že si něco zkusí a pak se teprve rozhodnou. S tím souhlasím ale jen tehdy, pokud si studium zaplatí. Jestli to ale za ně dělá stát, je to neefektivní. Mnohé univerzity se proto zabývají neúspěšností studentů.

Otázku školného jste zmínil i při své volbě…

Teď vůbec není na pořadu dne. Vláda v programovém prohlášení jasně řekla, že nezavede školné, a tím pádem to není téma ani pro rektory. Ale netajím se tím, že studenti by se určitou měrou na financování studia měli podílet.

Jaká částka je pro vás přípustná?

Jde o roli z části psychologickou a z části ekonomickou. Myslím, že by zápisné či školné mohlo být tři tisíce korun za semestr. To není mnoho, když si uvědomíme, že na některých oborech je roční dotace na jednoho studenta třicet tisíc korun, což je méně než na gymnáziích. Šest tisíc korun za rok formou zápisného tak znamená dvacetiprocentní navýšení částky a může ovlivnit kvalitu studia.

Jakým způsobem?

Můžeme zajistit víc učitelů či menší seminární skupiny. Nejsem příznivec školného z ideologických důvodů, ale zkušenost s českým státem, který zanedbává financování vysokých škol, mě vede k tomu, abych raději spoléhal na přímý vztah mezi školou a studenty než na stát.

Občas z okolních zemí zaznívá, že školné zavedly a zase ho zrušily…

Německo to sice udělalo, ale i při ekonomické krizi zvyšovalo výdaje na vysoké školství. Česká republika je snižovala. I teď, když ekonomicky rosteme, víc peněz není. V částce připadající na jednoho studenta stále nedosahujeme úrovně z roku 2006. Česká vláda nemá vysoké školství jako prioritu. Cíle jsou spíš zachovat rozpočet, nezvyšovat ho. To je tak maximum, co vůbec můžeme čekat.

Poté, co v pondělí akademický senát Mikuláše Beka podruhé zvolil rektorem brněnské Masarykovy univerzity, mu k oficiálnímu znovupřevzetí funkce chybí poslední krok. Jmenování od prezidenta Miloše Zemana.

Jak do toho zasáhne připravovaná novela vysokoškolského zákona?

Pokud bude přijatá v současné podobě, tak Masarykovu univerzitu ovlivní významně, ale ve věcech, které nejsou v očích lidí příliš vidět. Ovlivní takzvaný proces akreditace, kterým stát povoluje provozovat studijní obory. Některé univerzity si pak můžou obory schvalovat samy. Stát na ně převede část pravomocí a dá jim větší svobodu a zodpovědnost. To by byl obrovský úspěch.

Dá se pak třeba obnovit psychologie na filosofické fakultě?

To záleží na výsledku vnitřního akreditačního procesu. Domnívám se, že kdyby Masarykova univerzita právo získala, byla by přísnější než dosavadní akreditační komise. V zájmu kvality si nastaví přísnější kritéria.

Takže některé obory spíš zaniknou?

V době, kdy klesají počty studentů a kdy financování škol stagnuje, není rozumné mít na dvou fakultách stejný obor. Takový luxus si nemůžeme dovolit. Já bych byl raději, kdyby vznikl například jeden velký ústav psychologie. To, že zatím máme dvě psychologie na jedné univerzitě, je rarita. Nikde ve světě něco takového není.

V programu jste zároveň zmínil dostavbu univerzity. Co máte v plánu?

Zbývá dořešit prostory pro výuku nelékařských oborů a stomatologie. Pak ještě poslední etapa oprav filosofické fakulty. Část budovy do ulice Arne Nováka, ta nejnovější z padesátých let, pořád provozně nevyhovuje. Také rozšíříme kapacity na fakultě informatiky tak, aby se do areálu vešel i Ústav výpočetní techniky. A chceme vybudovat simulační centrum pro moderní výuku medicíny.

Co se stane se starou budovou lékařské fakulty, až se medici definitivně přesunou do kampusu?

Ještě předchozí vedení univerzity rozhodlo, že budova jednou poslouží akademické obci. Zkrátka tam budou služby pro studenty. Ať jde o pomoc těm se specifickými potřebami, nebo centrum zahraniční spolupráce. Vznikne zázemí pro akademický senát či studentské spolky. Výhodou budovy je její dostupnost.

Jaké jsou vaše osobní cíle? Máte třeba politické ambice?

Lidé si všímají, že rektoři často po skončení úřadu odchází do politiky. Já o tom teď nepřemýšlím. Přesto rozumím důvodům, které k tomu rektory vedou. Když si zvyknete na míru stresu, kontaktů a jistý vliv na to, jak se věci nastavují, možná není snadné stáhnout se zpět. Co bude za čtyři roky, teď nedokážu předvídat.

V čem může být propojení vědy a politiky nebezpečné?

Nemyslím, že to je nebezpečné. Že se studenti a učitelé politicky angažují, je v pořádku. Byla by ale chyba, kdyby třeba univerzita dávala prostřednictvím rektora najevo, že se staví na jednu nebo druhou stranu. Stejně tak kdyby politici uplatňovali vliv na to, jak se má bádat.

Chcete se někdy vrátit zpátky k učení?

Určitě, těším se na to. I když já pořád trochu učím. Měl jsem i v prvním období pořád omezenou dávku výuky, jeden dva předměty. Občas vedu nějaké doktorandy. Dá se říct, že mi to ale chybí.

Jak moc se rektorování od učení liší?

Rektorování je taková práce, že nemáte skoro žádný volný čas. Nemá nikdy konec. Jeho hlavní součástí je jednání s lidmi. Rektor musí pořád s někým debatovat, naslouchat názorům. Neexistuje velký rozdíl mezi všedním dnem a víkendem. O víkendu studuji podklady nebo odpovídám na emaily.

Jste původně muzikolog. Znamená to, že uznáváte vážnou hudbu, třeba operu, ale lehčí žánry jsou už pro vás nevědecká disciplína?

To tak platilo v generaci mého otce, že byl člověk příznivec vážné hudby a ničeho jiného. Dnes každý typ hudby používáme k jinému cíli. Ráno při čištění zubů člověk poslouchá rádio s jinou hudbou než v autě, kdy mu zpříjemňuje cestu v kolonách. A jinou hudbu večer na koncertu. Je to téma, kterému se věnuji odborně, protože se zabývám sociologií hudebního vkusu. Platí, že si ho vytvoříme kolem patnáctého až osmnáctého roku a pak si ho neseme s sebou s tím, že občas dosadíme něco nového.

A vy máte nejraději jaký žánr?

Současné hity nevyhledávám, ale vracím se k tomu, co jsem poslouchal v mládí. Jsem z generace, která vyrostla na hudbě šedesátých a sedmdesátých let. To je můj hudební svět z hlediska populární hudby.

Zkoušel jste také hudbu komponovat?

Zkoušel jsem to v době gymnaziálních studií, dokonce jsem i psal scénickou hudbu. Bavilo mě to, jen jsem dospěl k závěru, že mě pánbůh nepolíbil. Komponování je kruté. Buď to máte v sobě, nebo to nemá smysl. Možná bych mohl dělat filmovou nebo divadelní hudbu, která je schovaná a tváří se jako něco jiného. Jednou zní jako romantismus, podruhé jako něco moderního. Ale myslím, že nemám talent.

Říkal jste, že volný čas vám chybí. Když už chvilku máte, jakému koníčku se věnujete?

Výhoda je, že mým koníčkem je i práce, třeba muzikologie. Někde mezi prací a relaxací je například koncert. Taky se snažím fyzicky nezchátrat, rád jezdím na kole po jižní Moravě, kde se pustím mezi vinohrady a kopečky.