Od země k pasu dokázal zvednout sto osmdesát kilogramů. Nikomu na světě z jeho kategorie se to zatím nepovedlo. Na mistrovství světa v silovém trojboji v Argentině se tak Šafařík letos stal držitelem světového rekordu v mrtvém tahu. „Účast na mistrovství světa v Argentině byla ohromná zkušenost. Vůbec se mi ani nesnilo, že se někdy dostanu tak daleko, a dokonce tak mladý. Lidé v Argentině jsou pořádní soupeři, ale zároveň se chovají sportovně a jsou velmi přátelští," líčí své zážitky ze zámoří mladý sportovec, který má ve sbírce zlatých medailí víc. Už ve třinácti letech získal první místo na mistrovství České republiky, mistrovství Evropy i mistrovství světa. Silovému trojboji se přitom tehdy věnoval prvním rokem. „Ve dvanácti letech jsem začal se vzpíráním. O rok později, když už jsem byl na spodní povolené věkové hranici, jsem přešel k silovému trojboji," popisuje začátky student boskovického gymnázia.

Sbírka medailí z Argentiny.Ve stopách otce

K silovému sportu se dostal přes svého otce, který se této oblasti věnuje už pětadvacet let. „Líbil se mi pocit něco zdolat," vzpomíná Šafařík, který nejčastěji trénuje doma ve sklepě. „Trénuji třikrát až čtyřikrát týdně přibližně hodinu a půl. Hlavním trenérem je můj táta. U cvičení hodíme za hlavu všechny problémy a jsme nejlepší parťáci. Vím, že se na tátu mohu stoprocentně spolehnout," říká mladík. Trénovat se mu podle jeho slov většinou nechce. „Přesto ale jdu, protože vím, že když chci něco dokázat, tak trénovat musím. Nejlepší je pak ten pocit, kdy sedím nebo ležím a vím, že mám po tréninku," usmívá se. U tréninku si rád pouští písničky, které ho také motivují.

Hudbě se Šafařík věnuje i jinak. „Mojí druhou radostí je od dvanácti let kytara. Je to pro mě srovnatelný koníček se silovým trojbojem, obojí je pro mě důležité," zamýšlí se. Dřív navštěvoval základní uměleckou školu, ale nebavilo ho hrát etudy. „Teď hraji doma sám. V základní umělecké škole ale trénuji s kamarádem a kapelou," podotýká.

Někteří sportovci mají zvláštní stravu, to ovšem není Šafaříkův případ. „Jím vše a co nejvíc. Ničemu se nevyhýbám. Dneska jsem měl například na svačinu osm krajíců chleba se sádlem. V Argentině jsme s tátou spořádali půlkilový steak," říká Šafařík. Jeho typickou snídaní je chleba s máslem a medem nebo ovesné vločky s ovocem.

Chce léčit sportovce

Mladý sportovec v akci.Se silovým sportem neměl mladík nikdy chuť skončit. „Dává mi fyzickou sílu a psychickou odolnost. Psychika obecně hraje v tomto sportu velkou roli," zamýšlí se Vlastimil. Každého závodníka svazuje podle něj tréma. „Ani ne tak z výhry, ale z té váhy. Po prvním pokusu to ale spadne a už si závody jen užívám. Snažím se ukázat divákům, že tam nepřišli zbytečně," popisuje své pocity ze soutěží.

Student gymnázia už má i určité představy o budoucnosti. „Jednou bych se rád stal sportovním lékařem. Myslím, že jich je v Česku velmi málo. Když za lékaři přijde sportovec s nějakým problémem, tak mu často říkají, aby přestal se sportem, že si tím ničí zdraví. Chtěl bych být lékařem, který neodrazuje od sportu, ale dokáže člověka opravdu vyléčit," líčí své sny mladý sportovec.

MARIE TOMISOVÁ