Podle vyškovské důchodkyně Věry Fleissigové byly dřív školní pomůcky úplně jiné. „Sice jsme měli kružítka, pravítka nebo pera, ale s těmi dnešními se to nedá srovnat," uvedla. Zavzpomínala, že pera žáci namáčeli do kalamáře a inkoust byl jednou z mála věcí, které dostali od školy. „Jinak jsme si všechno kupovali sami. Učebnice u nás v rodině dědily mladší děti od starších," řekla žena.

Sešity bez kontroly

Podle Jany Zavadilové z Brna se dřív dbalo víc na úpravu sešitů. „Před necelými pětačtyřiceti lety jsem si jako školačka každý sešit balila, a když se mi někde ohnul roh, byla to ostuda. Moje děti už ale sešit párkrát ztratily a psaly jen na volné strany papírů, které někde našly. A učitelům to nevadí. Vedení sešitů už se neznámkuje," řekla Brňanka.

Upozornila také na to, že učitelé vyhazují fixy na tabuli, když začnou psát slaběji. „Pamatuji si, že naše třídní používala křídy do posledního kousku, i když už skoro nešly udržet mezi prsty. Teď je všeho přebytek a nikdo si toho neváží," myslí si Zavadilová.

Z většiny tříd také zmizel stupínek na zkoušení. „Vstupem žáka na stupínek bylo patrné, že jde o něco závažného. Za posledních padesát let se vytratily některé prvky, které dělaly školu školou a instituce se víc přiblížila běžnému životu. Většina lidí to vítá, ale někteří odborníci varují, že škola tak ztrácí na své síle vzdělávat," řekl Tomáš Janík z Institutu výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Pamětníci také vzpomínají na mnohem přísnější známkování. „Nebylo nic neobvyklého, když děti nosily trojky a čtyřky," uvedla učitelka ze základní školy Blansko Eva Zavadilová, která začala učit v šedesátých letech.

Časté byly i dvojky z chování. „Kluci ji dostali třeba kvůli tomu, že ve škole u hřiště očesali třešně a snědli je," podotkla Zavadilová.

Naopak dnešní děti mají víc učiva než před lety. „Musí se naučit to, co bylo v osnovách dříve, ale i nové učivo, které mezitím přibylo. Například informatiku nebo moderní jazyky," uvedl odborník Janík.

Josef Buchtík z Hodonína, který učil šestačtyřicet let, si myslí, že největší změnou je pokles autority učitelů. Na videu viděl současnou hodinu matematiky a byl zděšený. „Ještě za mých mladých let platilo, že na vesnici měl hlavní slovo farář, četník a učitel," divil se Buchtík, který byl šestnáct let ředitelem školy.

Bití rákoskou

Častým výchovným prostředkem dřív bývaly tělesné tresty, přestože byly zakázány už v roce 1869. „Nejčastěji jsme dostávali po ruce rákoskou. Třeba když někdo nedával pozor a bavil se se sousedem," vzpomínal osmdesátiletý Ladislav Klim, který za druhé světové války začal chodit na základní školu v Bzenci na Hodonínsku.

I když tresty povolené nebyly, tak i na socialistických školách přetrvávaly. „Jako děti jsme občas dostali facku, ani já jsem nebyl výjimkou," zavzpomínal Josef Brouček z Tvořihráze na Znojemsku, který do základní školy začal chodit v roce 1962.

Někdy také učitelé tahali děti za vlasy. „Pokud si učitel dokázal zjednat respekt, děti trest přijaly. Nyní je vše jinak. Urostlý žák deváté třídy by se dokázal kantorovi i postavit," myslí si Brouček, který je ředitel střední odborné školy a učiliště ve Znojmě.

Učitel: Žáci se divili, že mě za učení dějepisu nezavřeli

Znojmo - Za katedrou na řadě základních škol strávil učitel Jiří Svoboda čtyři desítky let. Ač rodák ze Znojma, do znojemské školy se jako učitel dostal až po devětaosmdesátém. Působil i v Brně, prošel ale také řadu venkovských škol.

Na pedagogickou dráhu zamířil hned po studiích. „Vystudoval jsem pedagogický institut. Potom jsem nastoupil v Miroslavi, odkud jsem přešel do Loděnic a pak do Brna, kde jsem, prožil jedny z nejlepších let. Pak následoval Šatov, Dyjákovice a po revoluci jsem se dostal do Znojma, kde jsem učil na základní škole v Loucké ulici," vzpomíná.

Vyučoval zejména češtinu a dějepis. I v letech normalizace si v těchto předmětech učitel mohl při troše snahy uchovat určitou volnost. „Poslušní jsme samozřejmě být museli. Ale dalo se učit tak, aby to chytré hlavy pochopily. A také člověk nemusel vynechávat některá jména. Měli jsme před časem sraz s žáky z Brna a jeden z nich mi říkal, že jsem je učil tak, že se divili, že mě nezavřeli, " usmívá se Svoboda.

Na to, jak se v dějepise vyhnout moderním dějinám, měli kantoři recept. „Velmi dlouho probírali druhou světovou válku, ostatně to děti bavilo, pak přišlo osvobození, ale s ním už pomalu konec školního roku a na Únor a další věci už nezbyl čas," popisuje jedenasedmdesátiletý kantor.

Za kantorskými léty se dnes už jen ohlíží. „Ve čtyřiašedesáti jsem odešel do důchodu. Nějaký čas jsem ještě zastupoval, ale teď už jsem na odpočinku," říká Svoboda.

Ke své práci se ale možná vrátí, alespoň ve vzpomínkách. „Někdy si říkám, že odjedu na chatu, kde budu mít klid na psaní a začnu dávat dohromady humorné příběhy ze života venkovského učitele," uvažuje Svoboda. (mm)

KATEŘINA FOLTÁNKOVÁ

ZPRAVODAJOVÉ ROVNOSTI