Zachránil několik životů. Velitel se musí rozhodovat chladnokrevně, říká hasič

Být hasič je tedy už rodinná tradice?

To ano, bratr sice nakonec po dvaceti letech přešel k záchranné službě, otec ale dokonce sloužil i tady na stanici na Lidické. Hasičem jsem tedy díky nim chtěl být už od malička. První věc, která mě na tom přitahovala, byla možnost zachraňovat lidi a pomáhat jim. Když jsem nastupoval, bavil mě i určitý pocit dobrodružství, který tahle práce nabízí.

Láká vás adrenalin?

Adrenalin mám rád, ale je pro mě ideální spíš v takové trochu mírnější podobě. Zdá se mi, že obecně hasiči v soukromém životě nemají moc velké sklony k riskování ani netouží po zdolávání obrovských extrémů. Až na pár výjimek mají na adrenalin spíš střízlivý názor.

Kdy jste u hasičů začal?

Je to už skoro devatenáct let, ale vlastně ještě před rokem 1998, kdy jsem nastoupil, jsem v během svého studia na střední odborné škole požární ochrany chodíval na praxi. Doplňoval jsem početní stav směny a jezdil jsem ke všem zásahům, kde jsem se hlavně díval a případně snažil pomáhat. Dělal jsem i takové ty tradiční nejhorší práce, které většinou zůstanou na stážistu, jako je uklízení budovy nebo služba v kuchyni.

Kde a v jakých funkcích jste sloužil?

Po škole jsem nastoupil sem do Brna, kde jsem už zůstal celou dobu, akorát jsem střídal pozice. Nejdřív jsem byl řadový hasič, potom hasič-technik, velitel družstva, velitel čety a teď jsem velitel stanice. Mám pod sebou dvaasedmdesát výjezdových hasičů, které prostřednictvím velitelů na směnách řídím. Starám se i o akceschopnost stanice a zároveň odpovídám za odbornou úroveň a faktické znalosti kluků na výjezdech.

Jezdíte stále i k výjezdům?

Ještě pořád ano, ale už jen když doplňuji směnu na minimální početní stav. Vychází to na zhruba dvě čtyřiadvacetihodinové služby měsíčně. A pak spíše k větším anebo složitějším událostem při pravidelné týdenní službě řídícího důstojníka.

Jezdil byste rád častěji?

Určitě ano, výjezdy k zásahům mi chybí. Administrativa je dneska už devadesát procent mé práce, takže na výjezdy si chodím spíše vyčistit hlavu.

Na jaké zásahy nikdy nezapomenete?

Je jich hodně, ale jsou tři události, které mám v paměti víc než ostatní. První z nich byl požár kasina v Brně v roce 2002, kdy nám dva kamarádi ze směny, kde jsem sloužil, zůstali uvnitř hořící budovy. Druhý je pád domu v Tržní ulici v Brně, kde jsme v troskách hledali několik pohřešovaných a mezi nimi i holčičku jednoho ze zasahujících hasičů, která tam nakonec také zemřela. A třetí byl požár v Ivanovicích, v rodinném domku, kde měl Američan Kevin Dahlgren vyvraždit jednu z tamních rodin. Kolegové tam dům nejdřív hasili a my jsme potom asistovali policii, jak při ohledání místa, tak i při vynášení zavražděných. Tyhle tři výjezdy byly hodně nepříjemné a budu si je pamatovat celý život.

Zachránil jste někdy někomu život?

Několikrát ano, hlavně při záchraně lidí při požárech a nebo dopravních nehodách. Je to výborný pocit, který se nedá s ničím srovnat. Vzpomínám si na požár v Neumannově ulici v Brně, kdy jsem na nastavovacím žebříku zachraňoval muže, který byl vykloněný ven z okna a prakticky na mě přepadl. Nedokázal jsem ho v tu chvíli sám dostat dolů, tak jsme tam spolu nějakou chvíli strávili, kdy on dýchal z mého dýchacího přístroje.

Bál jste se někdy při výjezdech?Zdroj: DENÍK/Drahomír Stulír

Strach je rozhodně důležitý. Hasiči musí mít určité přirozené pudy, které je brzdí od zbytečného riskování. Většinou mám strach a je to v pořádku, ale je hodně potlačený stresem a množstvím věcí, které člověk musí udělat. Nemáte čas přemýšlet sám o sobě.

Co je při zásahu u požáru nejsložitější?

Nejtěžší je zorganizovat všechny síly a prostředky, které máte na místě. Když přijedeme třeba k požáru domu, většinou jsou lidé už v oknech, volají o pomoc a velitel musí chladnokrevně v pár vteřinách a co nejlépe rozhodnout o prioritách a způsobu nasazení jednotlivých družstev. Zkoordinovat desítky hasičů, kteří jsou na místě, společně se záchrannou službou a policisty, je velmi složité. U velkých průmyslových objektů, jako jsou haly a sklady, je potom třeba dávat si pozor na různá další nebezpečí.

Byl jste u nedávného požáru ve skladu matrací v Černovicích?

Ano, ale až v té druhé fázi, někdy kolem čtvrté hodiny ráno ve štábu velitele zásahu. Největší nebezpečí pro nás tam v jednu chvíli bylo vzplanutí a následné propadnutí střešní konstrukce, na které zasahovali hasiči. Naštěstí ale konstrukce splnila to, co měla, a zůstala nějakou tu hodinu stát a hned se nezřítila.

Je vaše práce náročnější psychicky nebo fyzicky?

Dneska už to vnímám tak, že náročnější je hlavně psychická část. Z pohledu výjezdových hasičů je potom velmi složité skloubit všechno, co se po nich vyžaduje. My potřebujeme, aby na jednu stranu byli manuálně zruční, měli řidičský průkaz skupiny C a byli technicky vzdělaní. Zároveň ale chceme, aby se vyznali v administrativě a byli schopni ovládat nejsložitější počítačem řízenou techniku. Naprosto ideální by potom bylo, kdyby byli navíc vysokoškoláci, aby mohli časem dělat i velitelské funkce. Takový člověk prostě téměř neexistuje.

Co musí zvládnout zájemce o práci hasiče?

Každý nový uchazeč musí projít psychotesty, zdravotními a fyzickými testy, které začínají být čím dál tím větší problém. K tomu ještě musí mít řidičský průkaz skupiny C a dovednostní testy, což je specialita Jihomoravského kraje. Máme několik disciplín jako vylezení na žebřík, praktický úkol ve výšce, přelézání a přenášení věcí nebo výměna kola u auta. Nejčastěji uchazeči vypadávají na fyzických testech.

S čím jste měl největší problém vy, když jste začínal?

Byla to úplně jiná doba. Necelých deset let po revoluci pár jedinců ještě žilo v hluboké minulosti. U hasičů byli vzdělaní, šikovní lidé, kteří byli pro práci zapálení, ale bohužel i ti, kteří to měli přesně naopak. V té době začal platit nový služební zákon, který přinesl spoustu novinek a změn, včetně povinné maturity. Hodně hasičů od sboru odešlo a došlo k velké generační výměně, která hasičům určitě prospěla.

Sháníte teď nové kolegy?

Obecně máme na stanici nedostatek hasičů prakticky celoročně. Když někdo odejde, dlouho totiž trvá, než se nový hasič zacvičí. I když je už přijatý, musí na půl roku nastoupit na odborný výcvik, kde se učí třeba legislativu, požární taktiku a i praktické dovednosti jako je práce s motorovou pilou nebo otevírání bytů. Když se z výcviku vrátí, trvá asi rok než je z něj opravdu hasič. Obecně je ale hasičů méně než před lety. Změnila se filosofie nasazení, v družstvech je teď méně lidí, zároveň ale máme i novou techniku, k jejíž obsluze méně lidí stačí. Ale co se týká výjezdů, určitě bychom v celém Jihomoravském kraji přivítali více kolegů.

Jak se změnilo vybavení od té doby, kdy jste začínal?

Hodně se zlepšila výstroj, třeba v kvalitě zásahových oděvů a nebo ve váze dýchacích přístrojů. Brno bylo ale vždycky lídr v technických novinkách. Z výbavy, kterou jsme měli, když jsem začínal, a kterou máme v současnosti, je stejná jen hadice. A i ta je teď z modernějších materiálů. S lepším vybavením máme i mnohem méně zranění, třeba drobnějších popálenin rukou a obličeje.

Byl jste radši velitel nebo řadový hasič?

Náročnější je určitě pozice velitele stanice, člověk má mnohem víc úkolů a starostí. Nejvíc mě bavilo být velitel družstva. To byla ta chvíle, kdy člověk už měl nějaký přehled a zároveň ještě neměl tolik povinností a mohl se věnovat více svému týmu a přitom stále zasahovat a pomáhat lidem.

Kolik máte volného času?

To je složitá věc asi u všech hasičů. Naše práce je většinou natolik časově náročná, že volna moc nemáte. Na koníčky a jiné zájmy nemám čas. Každou volnou chvíli se snažím věnovat své rodině.