Jak jste se k fotografování vůbec dostal? Zajímalo vás to od dětství?

Právě naopak. V dětství jsem fotoaparát v ruce nikdy neměl, byla to spíš taková náhoda. Zabýval jsem se totiž dřív modelingem, stál jsem tedy před foťákem z druhé strany. Všechno se pak seběhlo v roce 2008, kdy mi táta dal peníze na řidičský průkaz. Jenže já si řidičák tenkrát neudělal. Místo toho jsem si koupil Olympus E510, svůj první „velký foťák". Najednou jsem držel v ruce menší digitální zrcadlovku a všechno ostatní pozbylo důležitost. Zapomněl jsem na svět kolem: na kamarády, vlastně i na školu. Jen jsem pak celé dny běhal po Královském Poříčí, odkud pocházím, a fotil vše, co mi přišlo do cesty.

A tak to šlo až dodnes, kdy máte za sebou spoustu zakázek a zajímavých projektů?

To samozřejmě ne. První tři roky se mi po pravdě nijak zvlášť nedařilo. Dával jsem do toho všechno, trávil jsem hodiny nad instruktážními videi, další hodiny pak praxí. Chvílemi jsem propadal zoufalství: asi každý zná ten pocit, kdy se snažíte na maximum a výsledky nepřicházejí. Zlomový pro mě byl tříměsíční pobyt ve Spojených státech.

Takže tam jste objevil Ameriku? V čem byla tak zásadní?

Načerpal jsem tam spoustu inspirace. Uvědomil jsem si třeba důležitost postprodukce. Ta je, dá se říct, u některých žánrů dokonce klíčová. Seznámil jsem se s programy a technikou, které v Čechách nebyly ani známé, natož k dostání. Celkově mi to dost otevřelo oči. Vrátil jsem se odpočatý, s obrovskou chutí do další práce.

Co si má obyčejný smrtelník představit pod pojmem postprodukce? Kolik času trávíte nad úpravou jedné fotky?

Může se to pohybovat až kolem dvou hodin na jedné fotce. Zahrnuje to retušování, hlavně některé ženy chtějí vyhladit pleť, odstranit pihy. Mění se také barevné ladění fotky, někdy je třeba upravovat i stínování. Pro jeden projekt jsem třeba dokresloval stíny u předmětů, aby fotka působila dramatičtěji. V praxi to pak vypadá tak, že některé dny vysloveně trávím jen u počítače a dlouhé hodiny upravuji jednu fotku za druhou. Naštěstí mám hrozně hodnou a tolerantní přítelkyni Kamilku, která to chápe. Často mi ještě třeba k práci nosí jídlo.

Často fotíte ženy i v dost provokativních pózách. Neovlivňuje to negativně váš vztah?

Musím říct, že Kamilka je v tomhle opravdu skvělá. Skoro vůbec nežárlí, navíc mi při focení často pomáhá - modelky líčí. Bez její podpory by pro mě bylo hrozně těžké dojít tam, kde teď jsem. A focení erotiky se rozhodně vyhýbám. Přijde mi to nedůstojné, nedokážu si představit, že bych třeba ráno fotil maminku s dítětem a odpoledne nějaké sprosťárny… zakládám si na tom.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Moc mě potěšilo, když jsem dostal možnost fotit Beátu Rajskou pro lázeňský časopis. Ten měl pak i křest, to člověka naplní opravdu hezkými pocity. S hrdostí vzpomínám i na focení Blanky Matragi v Obecním domě. Příjemný pocit je taky jít v Sokolově po náměstí a narazit na billboard s vlastní fotkou. Nejlepší na tom ale je, že jsem si splnil sen: moje práce mě neskutečně naplňuje a baví.

Nebere vám to ale motivaci do budoucna? Chtěl byste jít dál, jinam?

Zatím mám tolik práce, že jsem ani nestihl nad tím přemýšlet. Praha nebo jiné velké město mě ale nelákají. Jsem tady spokojený, Sokolovsko už dobře znám, vím, kam vyrazit, lidé navíc znají i mě. Líbí se mi tu. Mám tu podporující rodinu, milující přítelkyni. Bez nich bych se nikdy tak daleko nedostal a děkuji jim za to. Nechci od nich nikam utíkat.