Košíkářství se Helena Holakovská začala věnovat hned po skončení základní školy, kdy se vyučila na uměleckých řemeslech v Praze. „Vlastně z trucu," upřesňuje. „Měli jsme příbuzné v USA a tenkrát prostě nešlo, abych šla na hotelovou školu, jak jsem chtěla. Tak jsem šla na tenhle obor," dodala.

Práce ji velmi baví. „Pokaždé dělám něco jiného, je to hodně různorodé," podotkla Helena Holakovská. Je možné ji vidět na historických trzích, kde prodává své výrobky a současně předvádí výrobu. Její koše, ošatky či výplety se ale objevily například i ve filmu. „Někdy kolem roku 2002 mi zavolali. Vůbec netuším, jak na mě přišli," uvedla. „Ze zahraničních filmů jsem dělala výplety jihoafrických štítů do jednoho z dílů o dobrodruhovi Indianu Jonesovi. Dalším z filmů byl Tristan a Isolda a třeba pohádka Královský slib, kde se v kuchyni používají moje ošatky a koše na dříví."

I na prkna, která znamenají svět, pronikly její ošatky. „Bylo to do jedné z her v Národním divadle," říká košíkářka. Kromě toho restauruje i nábytek na hradech, zámcích, třeba Duchcově a Velkém Březnu.

„Hodně mě bavila i spolupráce s výtvarnicí Vítězslavou Klimtovou, které jsem dělala klece pro skřítky do jejího Lexikonu ohrožených druhů strašidel," řekla Holakovská.

A co je na její práci nejnáročnější? „Asi příprava materiálu," uvedla.

Proutí, které si vozí z jižních Čech, je třeba vařit, oloupat, usušit, před pletením znovu namočit a připravit si tu správnou délku a sílu. „Samotné pletení jednoho koše už mi trvá tak přibližně dvě a půl hodiny," doplnila.

Autor: Lucie Žippaiová