Za letní pohodou může vyrazit naprosto každý. Vodáctví má na řece Ohři již několikaletou tradici a každý, kdo nikdy nezkusil „jet vodu", přichází o hodně. Nejde totiž jen o několikadenní alkoholický dýchánek, ale také o dny plné dobrodružství a absolutního vypnutí hlavy. Jeden z našich redaktorů vyrazil také na řeku, aby mohl zhodnotit krásy i úskalí tohoto druhu rekreace.

Den první

Čtvrteční večer patřil příjezdu naší skupiny do loketského kempu, který se stal již klasickou vodáckou destinací. Zde jsme po postavení stanů vyrazili něco dobrého zakousnout a také popít – a že toho bylo. V pátek nás pak všechny probudilo slunečné počasí, které je vždy vítáno, plaví-li se člověk po vodě. Ihned po nástupu na řeku jsme spojili své kanoe a až do Svatošských skal jen soulodili a chytali bronz. Slunce to do nás pralo a s ubývajícím časem a neubývající ujetou vzdáleností jsme usoudili, že by bylo vhodné přidat.

Do dalovického kempu Pod Mostem jsme tak dorazili až něco po osmé hodině. Denní bilance ponorů byla poměrně slušná, vzhledem k tomu, jak si někteří z nás dopřávali různé fermentované nápoje. Dvoučlenná posádka naší lodi se s prvním úsekem řeky Ohře poprala vskutku znamenitě a nebýt dobrovolného koupání, asi bychom se vody nedotkli vůbec.

Den druhý

Další naší cílovou zastávkou bylo až vodácké tábořiště ve Vojkovicích. Před ním nás však ještě čekala několikakilometrová cesta během níž jsme projížděli i umělými peřejemi na Hubertusu, poblíž Kyselky. Tato vodní atrakce je vždy velkým lákadlem pro všechny dobrodruhy. V minulých letech se mezi námi našli i tací, kteří tyto peřeje překonávali pouze v plovací vestě a nebo na barelu. Možností je spousta. My jsme se pro letošek rozhodli sjet Hubertus s vícero loděmi naráz – a byl to opravdu velmi veselý a hlavně mokrý zážitek.

Ohře si pro tento víkend pro nás připravila jedno malé překvapení. Bylo v ní poněkud mělko a cesta do Vojkovic připomínala spíše trasu pro jakési dvoumístná vozidla.

Po zdolání několika lahví a kilometrů se před námi objevil vojkovický kemp a také poslední večer na řece.

Den třetí

Nedělní ráno patřilo k těm úplně nejhorším, které nás za dobu našeho výletu potkalo. A důvod byl prostý – kocovina.
Ano, sobotní večírek se náramně vydařil a nám po pohledu do peněženek zbyly jen oči pro pláč. Padaly i návrhy sbalit to rovnou tady a poslední zastávku Perštějn vynechat. Nakonec jsme se však rozhodli vyrazit.

Nedělní počasí nám nepřálo a po nějaké době se spustil lehký, ale vytrvalý déšť. Na náladě nám to ale neubývalo a přibližně do hodiny bylo opět teplo.

Cesta však byla i nadále kamenitá a mělko si u naší posádky vyžádalo svou krutou daň. Vinou háčka (tedy mě), jsme se celkem solidně udělali a pokazili si tak naší jedinečnou reputaci nepotopitelného plavidla. Ale, to k takovým výletům už prostě patří.

Když jsme následně v dáli zahlédli perštejnský most, věděli jsme, že se náš výlet úspěšně chýlí ke konci. V Perštejně jsme pak odevzdali zpět lodě a vyrazili vlakem vstříc novým osudům a životní monotónosti, tedy domů.

Bolístky a výčitky

Ke sjíždění řeky je třeba také určitá opatrnost. Kdo se necítí na to sjíždět nějaký úsek či jez, nemusí být za hrdinu. Rovněž by člověk nevěřil, jak si může takto zhuntovat tělo jen během pár dní. Četné štípance od nepřeberného množství hmyzu a škrábance o kamenů jsou již klasickým evergreenem vodáctví. Vedle toho si však také může člověk odřít kolena, pokud v kempu nešikovně padá a nebo si pěkně otlačit záda. Výjimkou nejsou ani puchýře, mozoly a další důkazy sedění v lodi a držení pádla. Výhodou tak může být, že si člověk pěkně posilní ruce a jeho bicepsy vypadají alespoň na pár dní, jako u skutečného může.