„Každou květinu ale usušit nejde, některé se suší dlouho, jiným stačí chvíle. Některé trochu vyblednou, jiné zůstávají stále stejně barevné, a dokonce pořád voní. Všelijaké květiny spojí jediné ruce do jedné vazby, do kytice. Ruce, které se stejnou úctou a nadšením hladí obilí, plevele z rumišť, bodláky i jemné krásky z louky.

Člověk, kterému takové ruce patří, dokáže ocenit každou květinu, umí v ní nalézt její krásu a kouzlo. Líbí se mu jak obyčejný polní plevel, tak konvalinky nebo hvozdíky. Má rád bodláky i zvonky. V suché vazbě vedle sebe citlivě položí ječmen i jestřábník, kokošku vedle heřmánku. Suché vazby jsou zachyceným kouzlem a dechem léta, který se podařilo uchovat. Jsou jako zastavený čas, překvapený v nejkrásnějším okamžiku, plném slunce a vůně.

Člověk, který dokáže takové kytice vytvořit, tohle všechno dobře ví a v každé kytici je obrovský kus jeho práce, kdy chodil po loukách a polích, vybíral ty nejhezčí rostliny a sušil je. Musel čekat, až vyrostou a vykvetou. Když je hledal a sbíral, procházel se venku pod širým nebem a mohl naslouchat ptákům a šumění trávy nebo listí stromů, v záplavě slunce a škádlení větru.

Suché vazby jsou srdcem na dlani. Je to duch dokonalé a odpouštějící přírody a pokorné a skromné srdce plné obdivu a lásky ke květinám. Člověk, který dokáže stvořit takové malé zázraky, je paní Jaroslava Beerová." Těmito slovy zahájila výstavu kolegyně Jaroslavy Beerové Dominika Pánková.

Výstavu můžete navštívit na Staré radnici až do konce srpna.

(mp)