Kdy vás režisér Ladislav Helge poprvé zaujal?
V sedmnácti letech jsem viděl jeden z jeho filmů – Stud, který mě zaujal svým stylem. Byl urputný, nemilosrdný, nekompromisní a od té doby jsem měl zafixováno, že Helge stojí za pozornost. Později mě k němu přivedla práce na publikaci Panorama českého filmu, kde jsem měl na starosti úsek padesátých a šedesátých let. Z kontextu jsem dovodil, že to je mimořádná bytost, která je do značné míry solitérní a nepatří do žádné skupiny. Tehdy o něm neexistovaly žádné čerstvé informace. Ani lidé, co se českým filmem zabývali, mi nedokázali říct, co dělá nebo jestli ještě žije.

A kdo vás k němu nakonec přivedl?
V Brně jsem se podílel na natáčení pořadu pro Českou televizi, v němž vystupoval Ivan Kříž, se kterým Helge kdysi spolupracoval. Ten mi zprostředkoval kontakt.

A pak jste se s ním sešel?
Napsal jsme mu, co zamýšlím, a odkázal se na Ivana Kříže. A dostalo se mi pozitivní odpovědi. Aniž bych se ohlásil předem, rozjel jsem se do jižních Čech, kam Helge z Prahy pravidelně jezdí na svou chalupu. Přijal mě. Byl jsem z toho setkání ze začátku trochu nervózní. Věděl jsem, že se nerad baví o svých filmech a minulosti.

Druhou část vaší knihy tvoří rozhovor. Jak dlouho a v jaké atmosféře vznikal, vzhledem k tomu, že režisér Helge o svém díle nerad mluví.
Atmosféra byla přátelská a během rozhovoru se ukázalo, že má Helge paměť jako málokdo. A navíc nemá tendenci si minulost nějak přizpůsobovat a zkrášlovat. Naopak je jeho sebenáhled poměrně kritický, někdy až moc. Z našich hovorů vznikl nakonec dvacetihodinový materiál, se kterým jsem potom dále pracoval.

O Helgem se mluví jako o nejvíc upozaděném filmovém režisérovi. Proč odešel z veřejného života?
Ukázalo se, že chvilku veřejně působil i později, ale potom se zcela záměrně vypařil. Je to introvert a nejlépe je mu v chaloupce v jižních Čechách, kde je zahrabaný v literatuře. Zajímavé je i to, že ve svých téměř pětaosmdesáti letech velmi důsledně sleduje českou kulturní a politickou scénu, je mentálně velmi hbitý a nesmírně inteligentní člověk.

Co říkal na publikaci Ladislav Helge sám Helge?
Předně nikdy veřejně vystupovat nechtěl. Měl velké pochybnosti o tom, zda vůbec někoho zajímá, co říká. Ani svou tvorbu nehodnotí příliš vysoko. Jeho sebekritika je mimořádná. Byl však rád, že jsem v knize jeho filmy nechválil, v některých pasážích jsem byl velmi kritický. Měl radost, že se k němu přistupuje objektivně.

Čím jsou snímky Ladislava Helgeho charakteristické?
Pro Helgeho je film cestou za poznáváním společnosti. Jeho filmy jsou zaměřené na průzkum tehdejší společnosti. Říkalo se o něm, že je těžkopádný, což opravdu je, ale to patří i k době, ve které jeho filmy vznikaly.

Mezinárodní festival Academia film Olomouc získal nedávno cenu od Akademie věd ČR. Jak toto ocenění oslavil jeho bývalý ředitel?
Především slavil tým, který teď na festivalu celoročně pracuje. Velmi jim to přeji a myslím, že ředitel AFO Jakub Korda odvedl velký kus práce. Jsem rád, že to, co jsme dřív tvrdili, že nastartujeme, se skutečně děje. Tím zásadním je však to, že na festivalu pracují převážně studenti.

Vedle dalších mnoha aktivit jste se také podílel na vzniku Přehlídky animovaného filmu. Ta se zrodila jak?
Začalo to poměrně komicky. S Petrem Kubicou, programovým ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, jsme z přebytku energie chtěli něco udělat, čeřit vody. Konkrétně myšlenka na festival se zrodila na jeho chatě na Vysočině. Předcházel jí však nápad udělat knihu vtipů, protože se nám zdálo, že tady nic podobného není. (smích)

Takže jste se nakonec raději pustili do festivalu animovaných filmů?
Ano. Máme u nás rozsáhlou historii tohoto žánru a navíc nás oba zajímal i experiment v animaci. Tenkrát tu žádný podobný festival nebyl. První ročník se odehrál v Jihlavě, ty další už v Olomouci.

I když se na jeho chodu už nepodílíte, počítám, že máte radost, že festival dále pokračuje.
Mám velkou radost z toho, že se ho podařilo dostat do Olomouce a že poskytuje zázemí pro to, aby se lidé mohli seberealizovat. Olomouc poskytla festivalu nové možnosti. Hanácká metropole je pro podobné aktivity ideální. Má ohromný potenciál.

Je podle vás dostatečně využitý?
To zatím ještě ne. Olomouc má největší podíl studentů v republice a mnoho prostor k využití. Mám někdy pocit, že univerzita žije tak trochu ve vlastní sociální bublině, mimo město samotné. Nejvíce vidět je to v létě, kdy studenti odjedou a člověk má pocit, že je skoro v cizím městě.

Nemyslíte, že se zdi již prolamují?
Prolamují se a myslím, že i prolamovat dále budou.K nejzá­sadnějším věcem došlo v posledních třech letech. To se třeba týká komunikace univerzity a města. Když se před několika lety řeklo město Olomouc, tak se z pohledu brněnského i pražského mluvilo o kulturní hlušině. Teď je situace jiná. Něco tomu ale pořád chybí, ještě kousek tomu chybí.

Poslední otázka bude speciální. Už několikrát jsem slyšel, že jste jako pětiletý jezdil na krokodýlovi. Je to pravda?
Tuhle historku mi skoro nikdo nevěří. Moje maminka byla učitelka a občas mě brala do školy, kam jednou přijeli krotitelé všelijakých plazů, kteří přivezli i krokodýla s o­bojkem a náhubkem. A protože jsem byl nejmladší, vyzvali mě, abych si na něj sedl. Tak jsem jezdil na krokodýlovi.