První lekce: Pustťe si hudbu. Sedněte si na židli. Zavřete oči. Buďte v naprostém klidu. Poslouchejte. Chce se vám tančit? Ťukejte si do rytmu prsty na koleni. Vstaňte a choďte – jenom choďte – po pokoji. Hudba vám poví, kam máte jít. Tak… Chce se vám tančit?



Kniha vzbuzuje touhu tančit

I tento krátký úryvek z nové knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka dokazuje, že se americkému spisovateli podařilo něco zvláštního – pouhými slovy vzbuzuje ve čtenáři nepřekonatelnou touhu dát se do tance. Ještě silnější dojem pak vyvolalo jeho vystoupení v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Při scénickém čtení zde nejen představil svou knihu, ale také dvakrát zatančil.

Novinka je autobiografická

V Drž mě pevně, miluj mě zlehka zavádí Fulghum do tančírny Century v Seattlu, kde se lidé učí salsu, waltz, swing a především tango. Sám spisovatel přitom svým hrdinům dobře rozumí. Před napsáním knihy totiž absolvoval několikaměsíční školu tanga a začal zkoumat potřebu člověka reagovat na hudbu. „Tahle kniha je autobiografická. Je to zástěrka mého vlastního příběhu, místo a historky jsou reálné a pravdivé,“ říká Fulghum.

Tanec a hledání lásky

Prakticky celý děj knihy se odehrává v tančírně. Více než samotnému prostředí se ale Fulghum věnuje postavám. Zaměřuje se lidi, kteří tančírnu navštěvují - ať už kvůli zábavě nebo práci. Výsledkem je pestrá směsice osudů, příběhů a veselých i méně veselých historek, v nichž jde nakonec vždy jen o jediné – tanec a s ním spojené hledání lásky.

Plejáda roztomilých postaviček

Tančírna Century je plná pozoruhodných postaviček. Patří mezi ně například neviditelný konferenciér a specialista na monology Buck. Podobně neviditelná je i Marisol Machado, španělská novinářka píšící o podnicích, kde se tancuje tango. Do Century chodí často, mluví s lidmi, dělá si poznámky, sedí u notebooku, ale nosí džíny, tenisky a tričko a tancovat ji ještě nikdo neviděl. Přesto se brzy ukáže, že tohle všechno jsou jen jakési pracovní mimikry a slečna Machado v sobě má vášně pro tango dost a dost.

K tančírně dále neodmyslitelně patří dveřník Oskar, jehož úkolem je všechno, nač si jen vzpomenete – odbavování zákazníků, podávání informací, ochranka, oddělení reklamací a taky ztráty a nálezy. Úplně nejvíc toho ale o návštěvnících ví barmanka Frieda. Ta má encyklopedickou paměť na jména, obličeje, fakta a drinky, velké nadání pro drby a svým smíchem by odzrojila i teroristu. Také však netančí, protože za barem schovává nedokonalou postavu.

K těmto svérázným postavám se v úvodu knihy připojuje hrdina pro čtenáře asi nejdůležitější – právník Aristo Joyce, který přijal práci v Century a rychle poznal, že by chtěl také tančit. Jenže má strach. Bojí se, že tango mu není vlastní a že jakákoli snaha by znamenala jen ostudu.

Je to o překonání vlastního strachu

A právě překonávání vlastního strachu a nečinnosti je podle Fulghuma hlavním tématem knihy. „Není to jen o tanci, ale o chtění vůbec. V životě každého z nás jsou dveře, o nichž si myslíme, že jsou zamčené. Říkáme: nemohu tančit, nemohu zpívat, nemohu hrát na klavír, ale já zdůrazňuji: zkuste vzít za kliku, ty dveře jsou třeba jen zavřené,“ vysvětluje Fulghum.

Sám sebe navíc dává za příklad. Ještě před čtyřmi lety neuměl ani krok tanga, teď je tanečníkem a stále zkouší nové věci. „Přijďte se na mě podívat za pár let, třeba budu chodit po provaze,“ směje se.