Čtenáře i odbornou veřejnost zaujal Josef Škvorecký už svou prvotinou Zbabělci, skvělou satirou na měšťáka. Čím oslovila vás a v čem bylo její čtenářské kouzlo?

Byla výborně napsaná. V době socialistického realismu to bylo velké literární osvěžení. Cítil jsem v ní trochu vliv Salingera, kterého Josef Škvorecký kromě jiných světových autorů překládal. Zbabělci měli obdobnou darebáckou dikci, jakou známe ze Salingerova Kdo chytá v žitě. Na tehdejší české literární poměry byli Zbabělci pozoruhodná kniha, kterou jsme četli všichni s velkým zaujetím. Myslím, že mu vždy šly kratší věci, skvělé jsou novely Konec nylonového věku či Legenda Emöke – ta byla mistrovská. A samozřejmě vynikající jsou i Zbabělci.

Konvenoval vám jeho styl psaní?

Ano. Pro Světovou literaturu dělal skvělé překlady angloamerické liratury, na což se dnes někdy zapomíná. Měl úžasně břitký jazyk a postřeh. Pamatuji si také jeho skvělou polemiku, kterou napsal na adresu knihy Jaroslava Boučka Trubadúři nenávisti – což byl podivný pamflet na západní literaturu stvořený v roce 1952. Josef Škvorecký tehdy bryskně odhalil, že autor pořádně neumí ani anglicky, kritizované knihy vůbec nečetl a jen opisuje z ruských příruček. Byla to parádní ukázka dobré a zasvěcené polemiky.

Znali jste se osobně, jaký byl autor Zbabělců člověk? Rozuměl jste jeho intelektuálnímu stylu života a slabosti pro ženy?

Teď jsem se zrovna díval na staré fotky, nejsme tam často spolu. Vždycky mi připadal jako milý vtipný člověk, který tak trochu špičkoval – podobně jako jeho postava, čili alter ego, Danny Smiřický. Ale jeho slabost vůči ženám jsem nesledoval, o takových věcech jsme si nepovídali

Těsně před Škvoreckého emigrací jste shodou okolností pobývali u téhož jezera v Americe. Pan Škvorecký nakonec v cizině zůstal, vy jste se vrátil. Nemrzelo vás to?

Ano, tehdy jsme bydleli každý na jedné straně jezera, on na kanadské, já na americké. Když jsem odjížděl zpět, ptal jsem se ho: jedu do Prahy, co mám vyřídit? – A on na to: že se určitě vrátím… Nakonec ale politické události u nás přitvrdily, ostatně, cenzurní potíže začaly Josefu Škvoreckému už se Zbabělci, proto nakonec změnil názor. I mě přesvědčovali, abych se nevracel, ale mně by zkrátka Praha a přátelé chyběli.

V Torontu pak založil slavné nakladatelství 68´Publishers. Bylo největší ze všech, které se venku podařilo iniciovat?

Podle mě ano. Existovalo jich myslím pět, 68´Publishers vydávalo určitě nejvíc knih. A to není všechno. Jejich knihy byly nejhezčí a šlo o vždy nejlepší výběr. Navíc měly vysokou úroveň. Nutno říct, že hlavní zásluhu na tom měla jeho žena, Zdena Salivarová. Neměli bychom pro mrtvé zapomínat na živé.

Prý zpočátku podepisovali ve výtiscích knih údajné odpovědné redaktory (které neměli) smyšlenými jmény svých literárních postav…

Ano, to se tradovalo.

Emigrace obvykle umělcům zamíchá s životy i jejich talentem. Podepsala se podle vás i na díle Josefa Škvoreckého?

Nakladatelská práce mu jistě vzala hodně sil a možných autorských nápadů. Emigrace opravdu většinou spisovatele ničí, vezme živý styk s jeho jazykem i důvěrně známým prostředím. A Josef byl bytostně českým spisovatelem: měl obrovský cit pro jazyk, laskavě kousavý pohled na naši společnost, smysl pro humor. Jeho knihy napsané po emigraci už byly jiné. V Torontu odvedl velký kus práce pro domácí literaturu na indexu, ale připravil sebe i nás o vlastní knížky, které by jinak, třeba tady, určitě napsal.