Tím psaním na rozloučenou je nejspíš dopis naší krajiny pod Krušnými horami. Knížka se totiž osobitým způsobem zabývá žhavým tématem nejen dneška – uhlím; jeho dolováním „přes mrtvoly” – a současně kvůli němu často nesmyslnou devastací Podkrušnohorské oblasti.

Jeden z autorů Pavel Koukal se zde podrobně rozepisuje o tom, jak v průběhu dvou století probíhalo „přetváření” krajiny kolem Duchcova. Výstižně svůj příspěvek v tomto sborníku nazval „Duchcov v uhelném obklíčení”. Jmenuje obce, které kvůli dolování uhlí nenávratně zmizely z povrchu zemského a cituje severočeského básníka Ilju Barta, který již v roce 1957 psal o likvidaci duchcovské zámecké zahrady, kterou pohltil povrchový důl: „Prošla městem katastrofa” a v roce 1973 označil Duchcov za „Poloostrov v uhelném oceánu”. V závěru své studie Pavel Koukal napsal: „Na počátku 90. let byla obětována a zlikvidována – pod patronací Klausových ministrů Dlouhého a Dyby – v bývalém duchcovském okresu poslední obec Libkovice”. A věřte – je to smutné čtení, připomínání.

Králíci na balkonech

Pamětník zániku Liptic v knížce nerad vzpomíná: „Někteří se nechtěli přestěhovat, skončili nakonec v paneláku na duchcovském sídlišti. Ještě dlouho tam krmili na balkonech králíky…” Marie Dolistová z Teplic v básni Přeryvy času vidí „krajiny zraňované s pamětí rozdrcenou, krajiny vlnami vzlykající…” Radka Váňová z Litoměřic tu v jedné z básní jde ještě dál: „Země? Není! Konec snění! Smrt a víra. Černá díra…”

Básnířka Věra Pávlová je sice „až” z Roudnice nad Labem, ale poznala ohroženou krajinu pod Krušnými horami. A ví tedy dobře, co píše, vidí-li v básni Uhlí „rypadlo jako obludný fantom, který funí, je v oblacích prachu, chtivostí hučí a řve, hltavě polyká, skřek dravce přehluší, co krouží nad haldou…”

Věra Bartošková nazvala svoji báseň přiléhavě „Motýlí slova” a rozčileně se ptá: „Proč mi tak (kruci) chybí motýli v stojatých vodách nekrajiny, kde lehce poletují slova…”

…a duch výsypky

Útlá knížka o 29 stránkách skrývá černé ilustrace. Jak příznačné i přiléhavé! K nejzdařilejším patří Wolfův „Duch výsypky” či dvoustránková grafika Petry Wolfové „Strom na výsypce”.

Knížku vydal malý, ale agilní duchcovský Kapucín – nakladatelství, kterému na severočeské krajině záleží – k 15. výročí sympozia „Vznášení nad krajinou”. Jako zvedající se varovný prst stojí za přečtení – a hlavně za zamyšlení.

Ptá se totiž každým svým obrázkem, každou větou i rýmem: „Zanecháme našim potomkům tuto krajinu zpustošenou, nebo místem k žití?”

ARNOŠT HERMAN