Novinka je dílem v roce 1928 v Semilech narozeného muže, dnes šéfa Severočeského klubu spisovatelů. Bývalého člena ústecké opery, kterému minulý režimu zakazoval publikovat. A také velmi zkušeného autora románů, pohádek, fejetonů či aforismů, jehož povídka „Příliš mnoho pistolí“ získala prestižní Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku roku 2009 – ocenění České sekce Asociace autorů detektivní literatury. Té je přitom také sám členem.

Potřebuji příběh

„Kde beru k povídkám inspiraci? Já potřebuji příběh, bez něj nezačnu psát. Nestačí mi policejní svodky, důležitá je pro mě kriminální zápletka. Živý příběh, nic vycucaného z prstu,“ vysvětluje nadšeně Ladislav Muška. A ukazuje antologii nejlepších detektivních povídek za rok 2009, vydanou Pražskou vydavatelskou společností.

Stačí mu přitom i jen fragment příběhu. „Když pak nad ním přemýšlím, naroste mi, nabobtná,“ směje se. „Nejsem samozřejmě žádný odborník. Naštěstí mám ale u policie známé, se kterými mohu kdykoli problém konzultovat. Třeba pro vítěznou povídku Příliš mnoho pistolí jsem se potřeboval ujistit, že se pistole určitého typu stále ještě používají,“ vzpomíná autor.

„Nebo jsem se byl kvůli jednomu typu granátu zeptat na Krajské vojenské správě. Znal jsem ho, pamatoval si ho ještě z vojny, ale nedalo mi to. Chci, aby v mém psaní byl opravdový život,“ prozrazuje.

Z Beřkovic do života

Novinka Ladislava Mušky „Přestupní stanice štěstí“ je novela psaná románovou formou, vlastně malý román. Vypráví příběh dvou alkoholiků, kteří se sejdou v protialkoholní léčebně v Beřkovicích. Čtenář se také dozví, jak se tam dostali.

„Jejich osudy jsou zajímavé. Ona je pracovnice památkové péče, on partajní šofér, řidič papalášů minulého režimu. Právě mezi nimi se neubránil pití. Hodně toho s nimi „zažil“ – a po revoluci ho vyhodili…“ prozrazuje spisovatel, žijící nyní v Ústí nad Labem.

Kniha také popisuje, jak ona „ku svému pití přišla“. Také v tom se autor novely snaží být poctivý. A nejen v tom.

„Popisuji jejich nesnadný návrat do civilního života. Žena, se kterou se on v léčebně seznámí, ho následuje do míst jeho dětství. Tam, kde prožíval obrovské štěstí a myslel si, že to bude jeho přestupní stanice. Vzpomíná, jak měli rybník, jak v něm krmil kapry houskou skoro z ruky. Ti tajemní tvorové k němu vyplouvali z hloubky a navazovali s ním kontakt…“ popisuje spisovatel Muška.

Ale štěstí hrdiny netrvalo dlouho po válce. Té druhé…

Masakr ryb

„Když pak začala divoká kolektivizace, přišla parta, která zakládala JZD. Hráz rybníku protrhla, ryby ubila,“ smutně popisuje spisovatel, proč zůstal rybník prázdný…

„Ale on ten bývalý šofér má takovou fixní ideu, že když toto obnoví, ten pocit štěstí se vrátí. Jenže to končí tragicky,“ dá si spisovatel pauzu na pokračování skoro stejně, jakoby seděl na autorském čtení v některém z klubů či knihoven Ústeckého kraje. Tam, kam za svými čtenáři pravidelně jezdí…

„Se svou novou známou dá dohromady svou bývalou chalupu, ze které se později stala ubytovna pro brigádníky na jahodišti,“ pokračuje autor. A blíží se tragédie…

„Pískovcový přepad rybníka skončil po jeho zničení na dně. Ten bývalý šofér byl před tím trošku nemocný, ale jakmile cítil, že už je v pořádku, chtěl – jako poslední věc – ještě vrátit ten kus pískovce na své místo. Ale v oslabení to nezvládl, kámen na něj spadl a zabil ho.“

V knize následuje barvitá scéna z vesnického pohřbu… A po něm žena říká: Tak chlapi, kdo se nebojí – pojďte se mnou a nasadíme ten kámen zpátky, kam patří.

„Je to zkrátka určitá katarze,“ shrnuje autor. Muž, v jehož knihách – snad s výjimkou spíše humorných vzpomínek na zpívání v ústeckém krematoriu „Drazí pozůstalí a ostatní hosté“ – se smrt nevyskytuje moc často.

„To je pravda, nevyskytuje. Ale takto jsem svou zatím poslední vydanou knihu zamýšlel od začátku. Přinesla to fantazie,“ směje se autor.

Vesnici mám radši

Novinka navazuje na jeho předchozí knihu Veronika vražednice. „Je to také vesnická záležitost,“ vysvětluje.

„Nějak mám vesnici radši než město. I když – pravda – v románu, který jsem právě dokončil, je město pořád. Ale na vesnici je mi zkrátka dobře,“ pochvaluje si.

„Mám k vesnici osobnější vztah. A z něj také dokážu vysondovat určitější myšlenky a činy. Protože město – zvlášť město dnes, není tak zachytitelné. Lidi se strašně mění, situace je k tomu možná nutí, nevím. A město je dnes i anonymnější,“ dodal spisovatel snad s lehkým povzdechem.