„Říkej mi Magore”

Odložil na bar svůj zánovní klobouk, objednal pořádného „turka“ a dva velké rumy. Chvíli si ho prohlížím a brzy vykročím vstříc básníkovi: „Dobrý den, pane Jirous.“ „Nazdar, říkej mi Magore,“ odpoví okamžitě. V ruce třímal panáka a tázavě si mě prohlížel.

Pokračoval jsem dále. „Magore, píši poezii a chtěl jsem tě požádat, jestli ti můžu dát několik svých rukopisů k nahlédnutí a posouzení.“ Upil z rumu a pootočil se směrem ke mně.

„Tady nemám příliš času. Jestli chceš, přijeď za mnou příští týden do Vydří.“ Pozvání mě potěšilo, ale instinktivně podnítilo k obavám. „Myslím, že si to pozvání zítra nebudeš pamatovat.“ „Hele, Magor když něco slíbí, tak to platí.“ Podali jsme si ruku a posvětili vzájemný slib. Radost přehlušila obavy a spokojeně jsem si šel sednout zpátky ke stolku a začal přemýšlet o cestě. Celý týden jsem pečlivě připravoval mé rukopisy.

Dostat se do Vydří a být odkázán na veřejné dopravní prostředky byl skoro nadlidský úkon. Nejdřív vlak, dále autobus a pak do kopců s batohem hezky po svých.

Když jsem už pelášil směrem k Vydří, nabral mě řidič penzista, který mi posléze řekl, že si mě spletl se ženskou, ale ať tedy nastoupím.

Místo Jirouse jen karimatka a spacák

Vydří na mě zapůsobilo, osamocená vesnice s pár statky. Všechny domy vesměs opečované, jen jeden byl notně zchátralý a polepený plakáty z festivalu, který tam Magor pořádal na své narozeniny.

Na dveřích nebylo žádné klepadlo ani zvonek, tak jsem zabušil na vrata. Nic. Zabušil jsem znovu, již na nic nečekal a vzal za kliku.

Sotva jsem trochu pootevřel, vykoukla na mě Dáša Vokatá. „Dobrý den, hledám Magora,“ a dovysvětlil jsem jí další podrobnosti o smluvené schůzce. „Už pár týdnů se tady neukázal. A nejspíš jen tak nepřijede,“ odpověděla.

Bylo už pozdě, abych se na patě otočil a vyrazil domů, tak jsem ji požádal, jestli by mi nemohla nabídnout nocleh – karimatku a spacák jsem měl. Souhlasila. Zavedla mě v dobré víře do mistrovy kuchyně. Nejdříve šátrala v ledničce, kde bylo pusto a prázdno. Mezitím jsem se rozhlížel po rozlehlé místnosti, kde byla na podlaze vyrvaná prkna s hlubokou dírou plnou černých pytlů.

Nechápavě jsem zíral, čehož si Dáša musela všimnout. „ Tady Magor kopal poklad. Po posledním festivalu tady na statku se rozhodl, že začne třídit odpad, tak sem, do té díry, nechal všechno nanosit. Je to tady už několik týdnů a Magor se k tomu nemá.“

Prašné „polňačky”, antibiotika a pivo

Nabídku spát v mistrově loži jsem s díky odmítl, bylo přece jenom pěkně, tak mi postačila humna za statkem. Rozhlížel jsem se tím obřím stavením a pomalu začala padat tma. Kypěl ve mně vztek, že si Magor nevzpomněl a výlet se mi jevil jako zbytečný.

Oslovil jsem Dášu, jestli neví o nějaké hospodě poblíž, a zeptal se, jestli by nešla na pivo. Hospodu mi doporučila, ale měla antibiotika, tak jsem do pozdního dne vykročil sám.

Dorazil jsem do prázdné hospody a brzy na to si ke mně přisedl místní.

Přiznám se, že jsem Magorovi zkoušel několikrát, avšak bezúspěšně volat na číslo, které mi poskytla Dáša Vokatá, v naději, že se s ním třeba zítra potkám. Nepotkal. Brzy ráno jsem se rozloučil s Vydřím, stopl auto a odcestoval domů.

S Magorem jsem se při osobním rozhovoru víckrát nesetkal, jeho verše si však čas od času připomínám, stejně jako svůj výlet, který, ač byl až příliš dobrodružný a důvěřivý a odehrál se před mnoha lety, se mi hluboce vryl do paměti.

Jan Odstrčil