Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec, redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrt ho nakonec přesvědčil ke studiu kunsthistorie. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, jako stavební dělník a topič. Tématem jeho diplomové práce byla vizuální poezie v díle básníka Jiřího Koláře a Henriho Michauxe. Možná právě tehdy začalo být jasné, která múza je mu souzena – magie slova, poezie a výtvarný zájem.

Smysl pro ironii a zdravou provokaci

Jako málokdo měl smysl pro ironii a zdravou provokaci, byť si tím často komplikoval život. Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš nebo Eugen Brikcius, který je mimochodem prý autorem přezdívky Magor. Své první básně publikoval Jirous časopisecky, mj. v Sešitech či Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, od roku 1969 byl uměleckým vedoucím a manažerem Plastic People of the Universe, která ho výrazně proslavila. Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu a stala se jakýmsi manifestem českého undergroundu. V jejím duchu vždy radikálně odmítal jakýkoli druh nátlaku a závazný umělecký program, razil teorii osobní i umělecké autentičnosti.

Byl několikrát ve vězení za své antikomunistické postoje

Pro své nesmiřitelné postoje k totalitnímu režimu se nesměl profesionálně věnovat literatuře, střídal zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, někdy byl zcela bez zaměstnání. Byl také několikrát vězněn. Pro jeho tvorbu byla typická útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů, má na kontě ale i velmi křehké texty – mnohé věnoval svým dcerám. Působivě je namluvila před časem Aňa Geislerová na CD (Povídá šmudle ťululum).

Kolem nás vyrostla cynická, zrůdná společnost…

Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu. Ani v nových podmínkách nezapomněl vystupovat proti bezpráví. Se Stanislavem Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. Jeho oblíbenou hospodou byla Na oáze na nádraží Praha – Smíchov, kde před pár lety řekl pro Divadelní noviny: „V jistém slova smyslu jsme prohráli všichni. Kolem nás vyrostla cynická, zrůdná společnost, která má naprosto vyprahlou citovost.“ V něčem ale Magor přece jen vyhrál. Jeho literární odkaz nezůstal ležet v prachu. Nese ho důstojně jeho dcera Františka Jirousová, jež letos vyhrála cenu Jiřího Ortena za román Vyhnanci.