Jako by to nebyl 28. říjen, když prezident nerozdává medaile. Debaty, pře a šarvátky dodávaly svátku šťávu. Nebo dokonce obsah? Ten maník v černé mikině to dostat neměl! Naopak ten pán, který přežil holokaust, si to rozhodně zasloužil!

Vážně však: na toto výročí lze hledět dvojíma očima. Je to vítězství Čechů a Slováků. Samostatnost po stovkách let. Moderní demokracie. Start kultury i průmyslu. Anebo: rozbití životaschopné monarchie. Místo ní útvar s dominantními Čechy, kde se Němcům a Slovákům žilo nevesele. Pokus, který skončil v krvi a bídě po dvaceti letech…

Historie není jednoznačná. A jednoznačné není ani to, nač chceme navazovat. Česko žije déle než první republika. Má lepší perspektivu a jinou identitu. Mnohem méně tkví v národních ideálech. Vojančení a sokolování není ve flóru. Země je více otevřena do světa a do Evropy. Není však světovější, protože je relativně méně výkonná než Masarykův stát.

Založení Československa si zaslouží vzpomínku a oslavu. Moderní sebevědomé Česko však při ní nemusí rozdávat řády, projíždět houfnice, máchat šavličkami a vzpomínat na nacionalistické vášně. Spíš hledět na to, abychom se vrátili mezi nejvyspělejší země.