V regionu, kde se vlády jiných zemí s nepatrnými výjimkami dělí na lepší či horší despocie, je to zázrak. Zároveň je Izrael jednou z kolébek naší civilizace nazývané právem židokřesťanská, a tím i svatou zemí pro židy a pro nás křesťany.

Jako Čech se stydím za antisemitismus naší druhé republiky, za to, jak málo jsme českým židům pomáhali za okupace. Ale jsem hrdý na to, že můj prastrýc tu po válce cvičil první izraelské piloty a že moje země pomohla Izraelcům uhájit zrozenou samostatnost.

A v devadesátých letech jsem pevně věřil, že izraelsko-palestinské dohody z Osla přinesou Izraelcům trvalý mír a Palestincům skutečný stát.

Ne přesto, ale právě proto s obavami sleduji, jak se současný Izrael, vedený premiérem, který za pár dní stane před soudem a může skončit na roky ve vězení, chystá k anexi části území okupovaného západního břehu Jordánu.

Míst, kde měl po dohodách z Osla vzniknout palestinský stát, ale na nichž izraelské vlády dopustily a někdy i podporovaly vznik nelegálních židovských osad na půdě patřící Palestincům.

Stát Izrael se chystá spáchat nespravedlnost na svém palestinském sousedovi, kterému sice jen těžko lze fandit stejně jako mým izraelským přátelům. Ale je to jako ve fotbalovém zápase, kde se tým, jemuž opravdu držíte palce, dopustil něčeho strašně nefér, takové té Maradonovy branky „boží rukou“. Prostě, když je špatná a nepřijatelná putinovská anexe Krymu, nemůže být ani izraelská anexe dobrá. A obávám se, že opravdu k ničemu dobrá nebude.