Kulturní a hodnotová válka zuří na všech frontách, což téměř vylučuje racionální debatu. V případě Stanislava Křečka se akcentují jeho výroky na adresu Romů či v kauze školačky v hidžábu, jeho působení v roli zástupce ombudsmanky Anny Šabatové, neznalost lidskoprávní oblasti, sdílení hoaxů a šíření fake news.

Zkrátka poslanci, kteří ho nevolili, stejně jako některé neziskové organizace či spolek Milion chvilek pro demokracii, mají za to, že Křeček není osobnostně vybaven k tomu, aby zastával tuto funkci. Předpokládá se totiž, že ji nemá vykonávat brilantní úředník, ale člověk s mimořádnou empatií k osudům lidí deptaných nejen arogancí moci opřené o kulaté razítko, ale i přezíravým postojem k sociálně slabým a vyloučeným.

Kladu si proto otázku, co bylo cílem Miloše Zemana, když Křečka do této pozice navrhl? Pominu-li demonstraci síly ve vztahu k ČSSD a Andreji Babišovi, tak mě napadá, že prezident tento brněnský úřad shledává zbytečným a nejraději by ho zlikvidoval. Dá se očekávat, že v Křečkově éře jeho význam klesne k bodu nicotnosti.

Možná vyřídí stovky žádostí o prošetření úředního postupu, ale pochybuji, že půjde o průlomové kauzy s přesahem do další byrokratické praxe. Pak přijde čas na otázku, kterou vznesl bývalý náměstek ministra kultury a exstarosta Českého Krumlova František Mikeš: „Komu a čemu má úřad ombudsmana sloužit, kdo, s kým a za kolik je schopen tuto službu plnit?“

Pokud by odpověď zněla, že má „jen“ napravovat administrativní lapsy, je nutné, aby mu zákonodárci odebrali diskriminační agendu, kterou zatím v popisu práce má.

A to je, oč tu běží. Prezident Zeman poděkoval předsedovi České biskupské konference kardinálu Dominiku Dukovi za nominaci ekonomky Hany Lipavské do Rady ČT. Lipavská, která donedávna pracovala v Institutu Václava Klause, se v minulosti nechala slyšet, že nerozumí smyslu veřejnoprávních médií.

Do užšího výběru prošel i Luboš Xaver Veselý, který sice asi chápe, proč existuje Český rozhlas, pro nějž pracuje, ale poslání této instituce vnímá zamlženě. Alespoň soudě podle jeho rozhovoru s prezidentem Zemanem ve stylu písně Tabáček od Chinaski: pohoda, klídek, leháro.

Připomínám ještě Zemanův negativní vztah k Senátu, který by nejraději z Ústavy ČR vyškrtl jako nepotřebný. Je tedy namístě zvednout debatu o smyslu institucí, které například politici Pirátů, STAN, KDU-ČSL a TOP 09 i aktivisté z Milionu chvilek vnímají jako pilíře demokratického systému. Dělicí linie mezi nimi a prezidentem, premiérem či Václavem Klausem ml. a částí ODS vede právě tímto směrem.

První skupina je přesvědčena, že k vrstevnatému, životaschopnému a udržitelnému rozvoji společnosti nestačí demokratické volby, jednokomorový parlament s osekaným diskusním časem a silný stát s širšími pravomocemi výkonných složek.

Ta druhá míní, že vše, co je mezi občanem a vládou, je zbytečné, tedy včetně Senátu, krajů, ombudsmana a pochopitelně veřejnoprávních médií. Nemá-li houstnout nenávist mezi oběma názorovými proudy, je třeba o těchto věcech mluvit, nejlépe jinde než na náměstích.

Startem takové diskuse přitom nemohou být prvotní stanoviska z oceli. Je třeba si vyslechnout argumenty druhé strany. Třeba bychom zjistili, že oponenti „chvilkařů“ ve skutečnosti nejsou proti úřadu ombudsmana či České televizi, akorát se jim nelíbí, jak tam nyní dělají svou práci.