V tomto případě 771 let, neboť právě před tolika roky byla podle Encyklopedie Britannica založena Oxfordská univerzita. V jejím areálu se před čtyřmi roky konala slavnost na počest nových nositelů doktorských titulů včetně Tomáše Halíka. Slovutní profesoři v talárech švitořili mezi hosty, hrála studentská kapela a všechno bylo tak literárně anglické, až se to zdálo neskutečné. Pochopitelně dneškem nezhořknou ani britské jahody, ani nezežloutne univerzitní trávník. Metrická vzdálenost mezi kontinentální Evropou a Velkou Británií se nezvětší ani o píď, avšak ta mentální ano.

„Anglický domov není od ulice oddělen jen záclonou v okně, nýbrž ještě zahrádkou a mříží, břečťanem, trávníčkem a živým plotem, klepátkem na dveřích a odvěkou tradicí,“ napsal v roce 1924 Karel Čapek ve svých Anglických listech. Nejen od ulice, ale i od Evropy. Smutníme, že EU opouští vyspělý stát se skvělou historií, kulturou, ekonomikou a armádou.

Po pravdě řečeno do pevninského společenství nikdy úplně nezapadal. Stačí si připomenout, že britští panovníci ještě před pár stoletími rozhodovali o osudech poloviny světa. Dějiny Spojeného království jsou zkrátka tak velkolepé, že si nikdy nemohlo zvyknout na nějaké fifty fifty se zemičkami, jako jsou Lucembursko, Dánsko, nebo dokonce Maďarsko či Česká republika. Představa, že by se na Piccadilly Circus platilo eurem, je zkrátka mimo tento svět.

Všechno to bruselské dohadování, ohledy, vyvažování, blokační menšiny a konsenzy musely britským politikům lézt na nervy. Britům pak bohužel hlavně to, že ostrov zaplavily levné pracovní síly z východoevropských členských zemí. Z pýchy a přecenění vlastních schopností konzervativní premiér David Cameron vyvolal referendum, jehož výsledek extravagantní Boris Johnson dotáhl do konce. Ač si i já myslím, že se Angličané a Velšané rozhodovali hlavně na základě povrchních pocitů, politických manipulací a lží, nemohu se zbavit dojmu, že Velká Británie je samou svou podstatou jinde než ostatní členové EU.

Přejme jí, aby na své cestě dosáhla dalších úchvatných met, a sobě, abychom nepodlehli zhrzenosti a přes Lamanšský průliv vždy natahovali ruku jen k přátelskému stisku.