Znáte ten pocit, kdy už svého partnera nemůžete ani vystát, štve vás, jak chodí, gestikulujea snad i dýchá? Děti jsou na pár facek a babička dokola opakuje stejné věty, takže vám z toho třeští hlava? V duchu si říkáte, že byste dali cokoli za chvilku klidu, ticha, samoty. To jsou emoce, které zažil každý.

Pravou podstatu našich vztahů ovšem prověřil covid, vynucená izolace, zákaz fyzického kontaktu mimo naše domácnosti. Najednou se ukázalo, že jediné, co nás drželo jakž takž pohromadě, byla právě nejužší rodina. Většina lidí si dokázala najít efektivní rytmus kooperace, zvýšené tolerance, ohleduplnosti. Rodiče s dětmi chodili na společné procházky do lesa, kdo mohl, prchnul na chatu a věnoval se zahradničení. Mámy i tátové zjišťovali, co všechno se jejich ratolesti učí a jak to mají někdy učitelé opravdu těžké. Nechci to líčit jako idylku, bylo to příšerné období, které omezilo základní lidské právo, jímž je svoboda pohybu.

Jen zdůrazňuji, že jsme si v těch těžkých měsících uvědomili, že když je ouvej, máme největší přátele a oporu ve svých nejbližších. Druhou stranou téže mince pak bylo zjištění, že žádné technologie a online styk nemůže nahradit živé kamarády a kolegy. Zpočátku jsme byli skoro všichni uneseni z home office, abychom po roce a půl celí žhaví spěchali do neútulné kanceláře, která je ovšem zaplněná živými bytostmi. Pak i káva v kuchyňce byla obřadem s nebývale hladivým dopadem na psychiku.

Tvrdě byli zasaženi školáci, jak ti nejmenší, tak teenageři. Těžko nyní odhadnout, zda měsíce karantény neovlivnily negativně jejich vývoj víc, než jsme si nyní ochotni přiznat. Odborníci, kteří sledují hrozivý nárůst pokusů o sebevraždu, sebepoškozování nebo požívání psychofarmak u dětských pacientů o tom vědí své.

Hrozivý dopad měla naoktrojovaná samota také na seniory. Ti, jak říká v pátečním rozhovoru Deníku čerstvá senátorka a specialistka na rodinné právo Daniela Kovářová, se často svěřovali, že se víc než nemoci báli zákazu návštěv. Představa, že třeba několik týdnů neuvidí své děti a vnuky, je doslova fyzicky deptala.

Ačkoli nám covidové peklo poskytlo obrovské množství poznatků o lidské duši a snadnosti jejího poškození, jako by to nikoho nezajímalo. Kovářová tvrdí, že nechtěná samota je jedním z nejnebezpečnějších zabijáků budoucnosti. Máme k němu našlápnuto blahobytem a přesunem do virtuální reality, která nahrazuje plnokrevné životy. Single bydlení je ve dvaceti nebo třiceti báječná záležitost, ale v šedesáti noční můra. Trvale sám totiž ve skutečnosti nechce být nikdo.

V některých zemích už vznikají ministerstva pro problematiku samoty. Zdejší politiky to ale příliš nezajímá. Kdyby ano, neměli bychom tak dramatický nedostatek psychologů, dětských psychiatrů a psychoterapeutů. Už včera bylo pozdě s tím začít něco dělat.