V době, kdy náš ministerský předseda Boris Johnson vypustil tuto úvahu na veřejnost, se již uzamčený český národ zaobíral domácím šitím roušek. V Česku jsem strávila první půlku svého života, a tak tu mentalitu chápu. Zlaté české ručičky si vždy poradí, a i jednotlivci získají pocit, že mají alespoň něco pod kontrolou.

Druhou půlku jsem ale strávila v Londýně a rozumím, jak to Britové mysleli s oním odvážným nakažením většiny. Ne se před hrozbou schovat, ale postavit se jí. Samozřejmě s tím nesouhlasili všichni. Ale už jen samotný fakt, že se o tom debatovalo, ukazuje o Britech dvě věci: Že odvaha a sebevědomí jsou v jejich kulturně-sociální DNA a že jejich vize míří za horizont.

Zoufalství londýnských pacientů

Nakonec Británie od odvážného řešení ustoupila. Zřejmě si totiž uvědomila svou slabinu. A tou je Národní zdravotní servis NHS, založený po druhé světové válce, ale v posledních desetiletích zřetelně podfinancovaný. Tato britská poválečná pýcha zdravotní rovnoprávnosti, se drolí již roky. Všichni věděli, že zdravotnictví samo v krizi by tuto krizi nemuselo zvládnout. Osobní zkušenost s ním nyní ostatně má i sám Boris Johnson, ministerský předseda za stranu, pod jejíž vládou se NHS propadlo ještě hloub na dno.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Já sama mám s NHS zkušenost hned ze tří rozdílných úhlů: Nejprve z pozice zaměstnance, když jsem před lety pracovala v londýnském vězení. Kvůli neustálým škrtům v budgetu nás zaměstnanců ubývalo a práce tudíž přibývalo. Dále pak z pohledu chronicky nemocného pacienta. Po pravidelných návštěvách revmatologického oddělení jsem si kromě deprese z toho, že mám oslabující autoimunitní onemocnění, odnášela trauma z několikahodinového čekání v přeplněné čekárně a že obtěžuji sice soucitného, ale naprosto vystresovaného doktora.

Při poslední návštěvě před sedmi lety jsem z čekárny utekla se slibem, že už se nikdy nevrátím a raději jsem odjela do amazonské džungle vyléčit se sama. A do třetice má nedávná zkušenost jako akutního pacientka na ambulanci v mé místní londýnské nemocnici. Po čtyřech hodinách čekání mě ve dvě ráno těhotnou a krvácející pustili bez prohlídky domů.

Možná podobně se dnes cítí ti, kteří nemají přístup k respirátorům a jsou ponecháni …. přírodě. Kdyby NHS nebylo v kondici polorozpadlé továrny, kdyby Boris neváhal, když uvažoval o kolektivní imunitě, kdyby, kdyby. Máme jen současnost, která je svou atmosférou asi podobná minulosti, kterou tu měli během druhé světové války, když se Londýn mobilizoval během bombardování města. Nepřítel ovšem tentokrát nelétá v Messerchmittu nad námi, ale neviditelně přeskakuje z člověka na člověka. A tím nemyslím jen koronavirus, ale strach, který zároveň oslabuje tělesnou imunitu.

Ta atmosféra vytvořená solidaritou lidí je až euforická. Továrny se přeorientovávají na výrobu respirátorů, tři čtvrtě milionu dobrovolníků se nechalo naverbovat do služeb NHS a největší výstavní hala v Londýně se během týdne přestavěla do obrovské polní nemocnice. Já, jako profesionální londýnská průvodkyně bez turistů a tedy bez práce, jsem odpověděla na inzerát „Help feed the nation“ (pomozte nakrmit národ) a chystám se jít přes léto pracovat na pole, sbírat ovoce.

Autorka článku s Borisem Johnsonem - starostou Londýna - v roce 2012. 'Kdo by tehdy tušil, že se takhle rozjede…'Zdroj: Juliet Navrátilová

Juliet Navrátilová s Borisem Johnsonem, starostou Londýna v roce 2012. "Kdo by tehdy tušil, že se takhle rozjede…" Autor: Juliet Navrátilová

Jak se sám uzdravit

Euforie ovšem ustane, jakmile člověk zákeřným virem sám onemocní. Což se mi před týdnem stalo. A protože z vlastních zkušeností vím, že se nemohu úplně spoléhat na naše zdravotnictví, musím se spoléhat sama na sebe. Důvěřovat ve svou sílu, v sílu sebeuzdravení.

Nebylo snadné se na ni soustředit, když se člověk dusí záchvaty kašle a zároveň ví, že tento virus má denně na svědomí životy stovek sousedů. Ukočírovat mysl, aby mířila tam, kam chcete vy, místo aby ona ovládala vás, je první krok. Přestat myslet hlavou, která po přečtení pochmurných novinových článků vymýšlí ty nejdivočejší scénáře, ale začít myslet srdcem, tedy důvěřovat ve svou sílu a soucit. Co se děje venku často nelze změnit, duševní postoj však ano. Soustředila jsem se na dech a předepsala si 20 minut vděčnosti 3x denně.

Vděčnost, že žiji v bezpečné zemi, že mám co jíst, že se o mě vláda postará. Že mám teplou postel, střechu nad hlavou, že mám v životě milující rodinu a partnera, i když jsou daleko, že jsem naživu, že mám znalost toho, jak si pomoct. Je vědecky dokázané, že soucit a vděčnost posiluje imunitní systém. Lék vděčnosti se mi osvědčil v minulosti a zabral i teď. A posílila jsem si nejen imunitní systém a uzdravila se, ale stala jsem se i odolná vůči pochmurným zprávám a náladám okolí. Důvěra v sebe se opravdu vyplatí. Jen se na ni zaměřit.

Juliet Navrátilová (1981 na Moravě)
* 18 let žije v Londýně.
* Živí se jako profesionální londýnská průvodkyně
* Studuje antropologii na University of London
* Půlku života se zabývá technikami osobního rozvoje, ženskou spiritualitou a šamanismem. '
* Je autorkou knihy Myslet srdcem o dobrodružné cestě po Latinské Americe a do jejího nitra za hranice běžného vědomí.

JULIET NAVRÁTILOVÁ