Ano

Leoš Kyša: Kdo může být TV star?

Série Já, Kajínek vzbudila spoustu emocí. Není se co divit. Usvědčený a odsouzený vrah se dnes na celoplošné televizi promenáduje jako hvězda a dostává za to zaplaceno. Jak víc by mohla morálka v téhle zemi ještě dostat na zadek? Nejspíš, kdyby byl Kajínek zvolen do Senátu. Ale vlastně ne, Senát nikoho nezajímá, takže jsme na vrcholu.

Teda spíš na dně – morálního bahna. Představte si, že vám nějaký grázl zabije příbuzného nebo kamaráda a vy pak musíte koukat, jak se postupně stane hvězdou filmu, dostane milost od prezidenta a nakonec má vlastní televizní show. Je to děs.

Nejde ale o nic nového. Vrahové byli celebritami vždycky. Na příbězích těch vymyšlených i skutečných vydělávali spisovatelé, novináři a filmoví a televizní tvůrci odjakživa. Na vrazích je prostě něco přitažlivého. Nejspíš to má něco společného s tím, že překročili tu nejzašší hranici – vzali někomu život.

Dopustili se toho nejvyšší hříchu a společnost je za to trestá tím, že je obdivuje, miluje a je jimi fascinována. Řeknu-li, že je to svým způsobem lidská přirozenost, nejsem určitě daleko od pravdy. A s tím, co je přirozené nemá smysl bojovat.

Pokud bychom totiž zkoušeli třeba zákonem nebo nějakou regulací prostřednictvím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podobné estrády na oslavu usvědčených mordýřů omezovat, jejich přitažlivost by jen stoupla. Vrahové jsou prostě lukrativní mediální zboží a média se za každou cenu snaží z nich vytěžit sledovanost a tudíž peníze a i když se nám to nelíbí, musíme to trpět a maximálně někde v tichosti skřípat zuby a utěšovat se vírou, že jednou třeba dostanou svou vlastní show v pekle.
Autor je mediální publicista.

Ne


Stanislav Šulc: Svět se nám opět vzdálil
Žijeme v době, kdy Hollywood ruší smlouvy s nejmocnějšími ze svých producentů. V době, kdy odstupují politici a někteří z nich i páchají sebevraždy. V době, kdy velké televizní společnosti berou vážně jakékoli porušení zákonů i vlastních vnitřních pravidel. 
To vše se nyní děje kvůli vlně obvinění ze sexuálního obtěžování. A ať si o celé kauze myslíte cokoli, razantnost, s níž se odehrává doslova v přímém přenosu, je obdivuhodná.

Jak to souvisí s Kajínkem? Případy Harveyho Weinsteina či Kevina Spaceyho ukazují, že lidé ve vyspělých společnostech momentálně nejsou ochotni glorifikovat lidi, kteří ublížili někomu jinému. Kevin Spacey bude dokonce vystřižen z chystaného filmu a jeho part bude narychlo sehrán jiným hercem. Cenzura, jistě si naivně říkáte.

Ne, diváci by na film nechodili a studio to velmi dobře ví (ostatně nedávno se totéž stalo snímku Zrození národa, který namísto oscarových vavřínů sklidil jen kritiku kvůli sexuálnímu skandálu režiséra).

Ano, diváky i čtenáře stále baví horory, thrillery, kriminálky, ale děje se tak hlavně ve fiktivním světě. Sledovat usvědčeného vraha na obrazovce, jak se jeho propuštění na svobodu každou televizní minutou legitimizuje, by ve vyspělé společnosti bylo zcela nemístné. Proto si opakujme: nejsme vyspělá společnost, pouze si na ni přinejlepším hrajeme.
Autor je komentátorem Deníku.