Dvacet let! Už je to dvacet let! Od oné slavné a tragické pouti lachtana Gastona ze zaplavené pražské zoo dolů po Vltavě a Labi. Celý svět doslova žil plavbou statečného ploutvonožce a pokusy ho chytit. Novináři se přeli, zda mu má být dopřána svoboda v Severním moři, když po ní tak touží. Nebo se má vrátit ke svým věrným samičkám a četnému potomstvu.

Nakonec zoologové zvíře ulovili a přenesli na loďku. Gaston nebyl zraněný ani podvyživený, přesto záhy zemřel (chcete-li uhynul). Jedni říkají, že vyčerpáním, druzí si nedají vymluvit, že steskem. Byl znovu zajat a zbytek života měl strávit v malém rybníčku.

Tenhle příběh stojí za připomenutí sám o sobě. Je však symbolem jednoho obecného problému. Našeho ne zcela jasného vztahu k živočichům, s nimiž obýváme tuto planetu.

Gastonova trudná pouť, zoufalý boj slona Kadíry či hrošice Lentilky dojímaly doma i v zahraničí (odpusťte, jestli se pletu) víc než příběhy lidí, kteří přišli o majetek nebo dokonce o blízké. Zvíře, které má jméno a které v zoo navštěvujeme s dětmi, se stává jakýmsi maskotem. Není to už něco méně inteligentního, co se řídí instinkty, jak nám říkají Darwinovi následovníci, nýbrž součást našeho života. Představuje bezprostřednost a nevinnost, statečnost a příchylnost, které nám scházejí.

Češi ale nemusí chodit do zoo. Nade vše milují pejsky. Dávají jim lidská jména, Kačenka, Jiřík, Oswald. Nikdo by svého kamaráda už neponížil nějakým Brokem, Rexem nebo Sultánem či Tyrlem. Když čteme nekrology, které píší majitelé o svých psech, není pochyb o tom, že k nim chovají city jako k blízkým lidem. Někdy se chce říci, že vřelejší.

A pak je tu bezejmenné zvířectvo, jímž se, až na vegany a vegetariány, živíme. Nebo necháme myslivce, aby jeho počet „regulovalo.“ Není nejmenších pochyb o tom, že srnec, který prchá před rojnicí střelců, je poraněn, líže si v mlází rány, z posledních sil přeplave řeku, spasí se a pak vyčerpáním zemře, je stejný hrdina jako Gaston. Majitelé psů to znají: chlupatci chvíli dopředu vědí, co přijde. Je tedy velmi pravděpodobné, že i krávy a prasata, tvorové stejně inteligentní, vedeni na porážku vědí, co je čeká. Patrně cítí silný zvířecí ekvivalent lidského smutku a strachu.

Řešení tohoto rozporu mezi zvířaty symboly, kamarády a maskoty a mezi zvířaty na porážku není. Ti, kdo nejedí maso, snaží se to nějak vstřebat pro sebe. Naděje na změnu světa si však nedělají.

Gaston má v pražské zoologické zahradě pomník. Ta se i díky jeho statečnosti vyšvihla mezi nejlepší na světě. Málo takových věcí máme. A kdo z lidských porevolučních hrdinů vlastně dostal sochu?