Nechci říci, že by se tu na práci při odklízení sněhu stála fronta. Ale je to svého druhu rituál, který každý z místních bere jako přirozenou součást života na horách. Nemusíme si říkat, co je třeba udělat, protože je to zřejmé a každý se svého dílu chápe tak nějak samozřejmě. Letos máme v obci přibližně metr sněhu a to je leden. Proto se raději připravujeme na metry dva.

Jako člověk, který prožil naprostou většinu svého života v prostředí Krušných hor a Šumavy, beru každou zimu jako povinnost zajistit průjezdnost i k těm nejodlehlejším nemovitostem včetně parkovacích ploch a samozřejmě nejméně dvakrát týdně zajistit strojovou úpravu cirka 40 km běžkařských tras. To, co bychom dříve nezastali ani s celým regimentem, dnes v obci zvládáme v několika lidech. Určitě je to moderní technikou, kterou máme.

Klíč k úspěchu je ale nakonec stejně v lidech. Modravští se neohánějí zákoníkem práce, ale prací, a pracují tak, jak je potřeba. Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti. Když je třeba, vezmou za práci všichni, včetně starosty. Práce se schválí sama, protože v opačném případě se nedostaneme pro rohlíky, naše děti nejedou do školy a turisté zůstávají doma. A tak tomu bylo na Šumavě odnepaměti.

Autor je starosta obce Modrava.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku