Záludný vir sehrál svou roli i při úmrtí Ladislava Kutíka, starosty Nymburka prvních dvacet let po Sametové revoluci.

Krematorium jede naplno, což zní trochu cynicky, ale je to fakt. Permanentně plná cedule se smutečními oznámeními na Boleslavské třídě hovoří sama za sebe. V nymburské nemocnici ztěžka lapají po vzduchu z kyslíkových přístrojů nejen senioři, ale i lidé narození v letech 1991, či 1978. Zdeptaný zdravotnický personál už si nechce a nemůže brát servítky.

„Polohujeme, přebalujeme, zajišťujeme podávání nezbytné léčby, vléváme naději do žil, komunikujeme telefonicky s vyděšenými příbuznými, kterým pak ve většině případů do stejně vyděšených pohledů musíme sdělovat smutné zprávy společně s předáním pozůstalosti. Opuštěné lůžko je záhy obsazeno dalším nemocným. A začíná nanovo koloběh: naděje – bojování – beznaděj,“ píše Ivana Vejvodová, vrchní sestra oddělení, které je v normální době chirurgické. Není normální doba. Umírá nejvíce lidí od roku 1950.

Těžko říct, jaké další argumenty by musely zaznít, aby si to uvědomila i ta část lidí, která realitu stále odmítá brát vážně. Aby zavřené restaurace skutečně zůstaly zavřené. Aby jsme VŠICHNI alespoň pár týdnů nosili ty zatracené respirátory. Možná má pravdu kamarád, který tvrdí, že dokud každému nezemře na covid někdo blízký, bude ignorantů pořád dost. Chci věřit, že se mý