Nebo podobně v roce 1989, jehož barnumských oslav se děsím. Vstanou další bojovníci, takže bude rovno zázraku, že se ten předchozí režim tak dlouho udržel. Ještě že ho stihli ti ideologicky nejkovanější uzákonit jako zločinný, protože jinak by národ mohl být postižen „nebezpečným myšlénkováním“, jak pěkně říkával Karel Havlíček.

O eskalujícím politickém vývoji pražského jara lze dlouze debatovat. Nesporné je však úžasné vzedmutí kulturní a společenské, které ovlivnilo většinu pamětníků.

O to více zarážející je neustále panující „blbá nálada“ třicet let poté, co jsme prý znovu získali svobodu. Jenže svobodu nelze mít, svobodný může člověk být, což se pozná podle toho, že sleduje stezky spravedlivých.

Takže co se tu vlastně tehdy stalo? Třicet let se lustrujeme a obviňujeme druhé (Židé měli zatím docela štěstí, ale z principu jde o antisemitismus pouze s vyměněným předmětem nenávisti). Třicet

let oslavujeme chamtivce a kádrujeme se navzájem. Ovčáček prý nesmí vzpomenout na Olgu Havlovou, Babiš ani Zeman prý nesmí nic uctít položením květiny.

Jenže třicetiletou studenou občanskou válku musíme skončit my. Nikdo to za nás neudělá.

Autor je bezpečnostní analytik.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.