Jako příklad může posloužit Ústí nad Labem, kde to zastupitelé odmítli. Tamní muzejníci totiž spočítali, že za tři řopíky by i přes spolupráci se zájmovými spolky mohli zaplatit každý rok statisíce.

A tak máme před sebou dva pohledy na věc. První: převzetí bunkrů městem je zbytečná finanční zátěž, ať si to koupí spolky nebo soukromníci. Druhý: soukromníci nemusí být fanoušky historie a mohou řopíky zničit nebo zneuctít.

Co tedy s nimi? Upřímně, Adolf Hitler se svou hnědokošilatou soldateskou „přes ústa“ na hranicích nikdy nedostal. Vojáci museli odejít bez výstřelu. Nikdy pevnosti v pohraničí nezalili vlastní krví. Jen ti, kdo si sami sáhli na život. Kdyby to bylo naopak, měli bychom opevnění navěky chránit. Takto udržujme pár nejzachovalejších u pevností Hanička, Cihelna a dalších. Ani Velkou čínskou zeď nikdo neudržuje celou a té je opravdu škoda.

Zbytek bunkrů rozdělme zájemcům. Ať v nich pěstují žampiony, skladují čalamádu, hrají si na tátu a mámu nebo je třeba přetřou narůžovo. Není důvod, proč ne. Alespoň se nějak vrátí prostředky, které do nich naši dědové vložili.

Autor je redaktorem Ústeckého deníku.