Je nesporné, že v českém ústavním systému je to premiér, který má plné právo vybírat si svůj tým. Pokud vládne koaličně, většinou si partneři do obsazování resortů nemluví. Ústava zároveň praví, že je to prezident, který ministry na návrh předsedy vlády jmenuje a odvolává. Neupřesňuje, dokdy tak musí učinit, ale všichni se shodují, že to má udělat „bez zbytečného odkladu“. Tolik vstupní fakta.

Momentálně se hraje o Antonína Staňka, jehož si ČSSD před rokem vybrala na post ministra kultury. Poslanec a bývalý primátor Olomouce k tomu neměl žádné předpoklady, snad kromě toho, že zastupoval jeden z moravských regionů. Po celou dobu ve funkci se nijak neprojevoval a pro stranu nebyl žádným přínosem, zhruba 99 procent obyvatel až do dubna netušilo, kdo kultuře šéfuje.

Slon v porcelánu

To začalo vadit i předsedovi ČSSD Janu Hamáčkovi a pod Staňkem se rozkývala židle, na jaře se mluvilo o jeho odchodu. Má se za to, že Staněk se chtěl v křesle udržet, a proto nabídl prezidentovi hlavu ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, jehož Miloš Zeman nesnáší. To zabralo, Hamáček si Staňkovo odvolání rozmyslel, Fajt byl těsně před Velikonocemi bez varování vyhozen. Ozvala se kulturní veřejnost tuzemská i zahraniční, Staněk v tom šlapal jako slon v porcelánu, prokázal, že svěřenému resortu vůbec nerozumí.

Hamáček se lekl, že poztrácí zbytky sympatií u městských liberálů a dotlačil Staňka k podání demise. To naštvalo hradního pána, který odmítl Staňkovu vynucenou rezignaci i pozdější premiérův návrh na jeho odvolání.

To je chvíle, kdy Zeman přešlápl ústavní hranici. Staňka měl odvolat ihned, nikoli ho držet kvůli tomu, že mu vyšel vstříc s Fajtem. A to hned z dvojího důvodu, jednak proto, že mu to premiér navrhl, jednak kvůli ministrově neschopnosti. Postavil si ale hlavu a trval na Staňkovi s absurdním zdůvodněním, že jde o bojovníka proti korupci. Andrej Babiš se snažil, chtěl vyjednávat a koalici udržet, avšak v celém kuse hraje jen roli kandrdase s replikou Paní, nesu vám psaní. Je veden jedinou snahou, a to nerozhněvat Zemana a nepostavit ho proti sobě.

A co udělal Hamáček? Přišel na Hrad, práskl do stolu a nabídl oslnivé jméno, před kterým by poklesla i Zemanova brada? Pravý opak je pravdou. Vytáhl z klobouku stranického funkcionáře okresního formátu Michala Šmardu, jehož si prezident namazal na chleba. Na Hradě a v Lánech se teď střídají všichni aktéři, aby přesvědčili hlavu státu, že má dodržet ducha ústavy, odvolat Staňka a jmenovat Šmardu. Jinak jsou socialisté připraveni na odchod z kabinetu. Vkrádá se ale neodbytná otázka. nemá hlava státu v meritu věci pravdu, byť se chová neústavně? Neprospěla by české kultuře nějaká výrazná osobnost, která by pro umělce, ale i památky, knihovny, amatérské nadšence měla značnou přidanou hodnotu? Uznávaný znalec kultury, který by nedělal ostudu a nepotvrzoval, že tento resort je ve vládě jen do počtu? Neuhodil hřebíček na hlavičku, když ČSSD doporučil, aby se Michal Šmarda jako úspěšný starosta věnoval v roli manažera krajským volbám, a straně tím pomohl víc než jako maturant v křesle ministra kultury?

Zasypaná cesta

Jan Hamáček si ovšem kategorickým trváním na Šmardovi zasypal ústupové cesty. V pondělí se tak předsednictvo ČSSD asi přikloní k odchodu z vlády. Léto bude vyplněno vládní krizí, na jejímž konci bude buď menšinová vláda ANO a hradních odborníků podporovaná SPD a komunisty, nebo předčasné volby. Kdyby bývala sociální demokracie ukázala na jiného kandidáta, mohlo být všechno jinak.

To, co přijde, bude podle mne mnohem horší než vcelku úspěšná vláda ANO a ČSSD.