Pamatuji si, jak jsem jako malá holka se spolužačkou stála s památníčkem pod pódiem, kde vystupoval. Už tehdy mě snad víc než Mistr na jevišti fascinovalo to, co se dělo v publiku. Na tvářích korpulentních dam bylo patrné, jak jejich starosti s dětmi, nákupy, chodem domácnosti odplouvají kamsi do skladu nepříjemností. Ponořily se do melodií, díky nimž se měnily v brazilské karnevalové tanečnice, milenky s očima zavátýma sněhem nebo krásky s párem havraních copánků.

Nezapomenu ani na novinářský zážitek z roku 2002, kdy Gott koncertoval v Moskvě. Jedna z jeho obdivovatelek, Galina Gorbovová, mi tehdy řekla: „Když mi shořel dům, bylo to strašné. Ale snad horší by bylo, kdyby mi shořely ikony a zarámovaný Karlův plakát. Ty ale popelem naštěstí nelehly. Jak bych se jinak mohla modlit a komu denně zasalutovat a říct Zdravstvuj, Karel, moj dorogoj?“ Zástupce ředitele letiště, bývalý vojenský pilot Sergej Petov, tehdy pozval Gotta na vodku a prozradil mu, že v kokpitu nad severním pólem si vždy zpíval jeho písně z filmu Limonádový Joe.

Gott nebyl jen muž s mimořádným hlasem. Uměl lidi přesvědčit, že se narodil, aby zpíval pouze pro ně a je šťastný, že ho poslouchají  a tleskají mu. I proto se z popové hvězdy stal národní poklad, který lidé milují bez ohledu na politické otřesy,  a dokonce změnu režimu.

Ač podepsal antichartu a získal titul národního umělce, nikomu nepřipadalo divné, že před třiceti lety na balkoně Melantrichu pěl hymnu společně s Karlem Krylem. Nechtěl dělat politiku, byl tady, aby zpíval, aby se trable všedního života aspoň na chvíli staly nicotnými. Nemoci, natož smrt se ovšem nevyhýbají nikomu. Když se člověk může ohlédnout a říct, že jeho život byl plný radosti jiných, odchází snadněji.  V srdcích svých posluchačů zůstane Karel Gott stále mlád.