Nic proti tomu. Pokud budou jasně pojmenovány priority, sestaven plán financování a harmonogram plnění, může se soupis přání stát osou reálné proměny republiky. Ovšem pouze v její betonové verzi.

V kapitole ministerstva školství se například hovoří o areálech, kolejích, sportovištích, ale o vkladu do vzdělání jako takového v ní nenajdeme ani písmeno. Ministři k tomu asi neviděli důvod, když jde o investiční plán. Jenže to je podle mě obrovský omyl.

Výsledky mezinárodních testů PISA i aktuální výroční zpráva České školní inspekce jednoznačně ukazují, že nechce-li se Česko zřítit mezi země minulosti, musí přijmout Marshallův plán pro znevýhodněné regiony, školy, žáky, rodiny.

S nimi si stát neví rady, nechává je propadat do Mordoru exekucí, bytové nouze, sociálního a ekonomického vyloučení. Výsledkem je, že žáci 9. tříd v Ústeckém kraji mají stejné dovednosti a znalosti jako sedmáci v Praze.

Učitelé to umějí s chytrými děti z motivovaných rodin, ale u těch ostatních tápou. Chybí jim opora ředitelů, mentorů, sociálních pracovníků, psychologů.

Pokud si tuhle změnu nevezmou politici za svou, může být ČR za pár let zemí moderních školních budov plných zaostalých žáků a vyhořelých kantorů učících metodami 20. století. A to by byl konec Baťovy vize o budování státu patřícího mezi evropské lídry, jíž se inspiruje Andrej Babiš.