Stát ale nikdy neměl dopustit, aby se na nich přiživovali advokáti, exekutoři a správci, kteří pobírali mnohem větší odměny, než provinilci dlužili. Aby úroky z prodlení násobně převyšovaly jistinu. Až před jedenácti lety si politici uvědomili, že nastavenými podmínkami vědomě vytvářejí podhoubí pro vznik ztracených existencí.

Přijali insolvenční zákon, jenž byl ale tak přísný, že na osobní bankrot dosáhl jen zlomek dlužníků. Zoufalců, kteří ztratili naději a z pochopitelných důvodů neměli kvůli horentním srážkám ze mzdy žádný motiv chodit do práce, přibývalo geometrickou řadou.

Teprve exministr spravedlnosti Robert Pelikán, ale také poslanci Patrik Nacher, Marek Výborný či Jan Farský téma po volbách zvedli a novelu zákona uvedli v život. Jistě se můžeme přít o to, zda mírnější senátní verze přece jen nebyla ještě o špetku lepší, protože nabízela cestu z dluhového krunýře většímu počtu chudých. Přesto je třeba ocenit, že máme k dispozici paragrafy, od nichž se může odpíchnout řada lidí, kteří byli kvůli své neutěšené životní situaci naštvaní na stát, politiky, režim. A tím se stávali reálným ohrožením liberální demokracie, neboť byli snadnou kořistí populistů všeho druhu.