Smrt v silničním provozu je jedna z nejsmutnějších a nejzbytečnějších věcí na světě. Pravidla jsou jasná, automobily čím dál bezpečnější. Tragické chybě nebo náhodě se vyhnout nedá, ale musí to být tak často? Rozmlácené plechy se dají opravit nebo sešrotovat, rány vyléčit. Jen smrt se nedá vzít zpátky. A z tohoto hlediska je u nás provoz stále nebezpečnější než ve vyspělých zemích.

Přitom křivka smrtelných úrazů začala strmě padat. Ještě v roce 2003 zahynulo na silnicích skoro jeden a půl tisíce lidí. Posledních pět let však tato nejsmutnější statistika stagnuje. Naděje na to, že příznivý vývoj bude pokračovat, se už pravděpodobně nadobro rozplynuly.

Je to osudové? Může za to české fanfarónství a nepozornost? Liknavost státu při stavbě silnic? I kdyby, není možno se s tím spokojit. Pokud jsou řidiči náladovější a vozovky děravější než jinde, musí se tomu přizpůsobit strategie policistů i státu. Zní to sice ohraně a prázdně, ale je to tak: Nejdůležitější je prevence. Kampaně nabádající k bezpečné jízdě. Perfektní označení a kontrola nebezpečných úseků. Žádné kouzlo nepřijde. Pomůže jen chytrá a důsledná práce.