Podle většiny historiků také proto, že František Josef I. vládl prostě moc dlouho a nepředal žezlo mladšímu, novou dobu lépe chápajícímu následovníkovi. Karel I., byť měl velké předpoklady Rakousko-Uhersko změnit ve funkční soustátí, přišel pak na trůn už příliš pozdě.

Britská královna Alžběta II. je podobnou rekordmankou na trůně. Ve svých třiadevadesáti letech je dojemným symbolem monarchie. Ta se v době, kdy nastupovala na trůn, rozprostírala přes půlku světa. Dnes, po 66 letech vlády Alžběty II., je jako ostrovní království mocností druhého řádu. Mocností, která si v očích části obyvatel svůj ztracený význam dokázala odchodem z Evropské unie.

Odchodem, proti němuž Alžběta II. nepohnula ani prstem, ani jediným gestem, právě naopak. Včera pak královna posunula Británii o krok blíž k neřízenému brexitu, když vyhověla premiéru Borisi Johnsonovi v jeho žádosti o vyšachování parlamentu ze zřejmě posledního dějství brexitového dramatu. Dramatu, na jehož konci ale nemusí jen nebýt Velká Británie v Unii, ale nemusí být vůbec, protože Skotsko či Severní Irsko tento drsný brexitový náraz nevydrží.

Podobně jako po Rakousku-Uhersku bude i po Velké Británii mnoha lidem smutno. Stejně jako po době Alžběty II. Královny, která seděla na trůně příliš dlouho a nedokázala včas předat žezlo.