Parlamentní volby, které se shodou okolností konaly v Bělorusku v neděli 17. 11. jsou ale dobrou ukázkou toho, jak by to také u nás mohlo dopadnout, pokud bychom se včas nepostavili ve své většině na obranu demokracie. Ta trvala v Bělorusku pouhé tři roky a skončila v roce 1994 poměrně překvapivým zvolením Alexandra Lukašenka prezidentem.

Lukašenko, s proměnlivou mírou tvrdosti represí proti demokratické opozici, vládne v Bělorusku už čtvrtstoletí, a dokud neumře, bude mu vládnout dál. Nedělní volby do parlamentu, v nichž opoziční kandidáti nezískali ani jedno křeslo ze 110 poslaneckých mandátů, se velmi podobaly tomu, co jsme znali z dob komunismu.

Nesedělo v nich podle pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě nic. Od přístupu opozičních kandidátů do médií, přes volební účast až po konečný součet hlasů. Podobně budou asi vypadat příští rok volby prezidentské, v nichž Lukašenko opět jasně zvítězí.

My v Česku, přes Babišův politický doping v podobě jeho obrovského majetku a (ne)vlastnictví médií, šanci na svobodné volby a právní stát stále máme. Babiše lze na rozdíl od Lukašenka stále porazit i ve volbách. Problém je, že jediný, kdo to může udělat, jsme my sami. My občané a voliči.