Důležitější je fakt, že kromě internetové stránky se kolem českého předsednictví, které nás čeká už za dva roky a něco, neděje skoro vůbec nic. Tedy alespoň na úrovni české vlády, ministerstva financí či výhledů českého státního rozpočtu na příští roky.

Tam všude zatím není na přípravu na české předsednictví v EU ani koruna. Naopak rozpočtové plány u klíčových úřadů a institucí, kterých se příprava na naše druhé předsednictví Evropské unie týká, stále počítají se škrty, nikoli s navýšením prostředků.

Druhým problémem je, že doba, kdy má Česká republika Unii předsedat, je rok za horizontem českých parlamentních voleb. Andrej Babiš a jeho vláda tak mohou něco připravovat a také platit ze státního rozpočtu pro politiky, kteří se ujmou vedení státu po nich.

To je pro Babiše zřejmě obzvlášť nepříjemná představa. Ale začít připravovat předsednictví, byť v trochu zredukovanější podobě, než bylo v roce 2009, až po volbách 2021, to prostě nelze. Ve slušně fungujících demokraciích západního typu to ale není problém. Tam je nezávislost úřednického a diplomatického aparátu na tom, kdo právě vládne, něco zcela normálního. Stejně jako zajišťování zájmů státu jdoucí za horizont jednoho volebního období. 

Andrej Babiš by byl velmi rád, kdyby ho Evropská unie brala jako evropského státníka. V přípravě na české předsednictví EU 2022 má pořád ještě šanci dokázat, že jím chce skutečně být. Může to pomoci nejen jemu, ale i Česku, Evropské unii, nám všem. Mohou to být jedny z nejlépe vynaložených miliard Babišovy vlády.